Aneta Štěpánková - foto na louce

Když jsem potratila, stáli při mně dva andělé

Tento článek píšu pár dní po samovolném potratu, který nastal při mimoděložním těhotenství… Ležím v posteli, pociťuji neskutečnou bolest, nevolnosti si se mnou pohrávají hodinu co hodinu a já se modlím, aby to již skončilo.

Než jsem potratila, myslela jsem si, že potrat je něco výjimečného a mě ani mého blízkého okolí se vlastně vůbec netýká. Proč taky, jsem zdravá žena s milujícím partnerem toužícím po dítěti stejně, jako já.  

Najednou jsem  zjistila, že jsem těhotná. Těhotenský test ukázal dvě čárky a já skákala radostí skoro až do stropu. Nemohla jsem tomu uvěřit, brečela jsem a snažila se uklidnit sama sebe, protože ta energie, která mnou proudila, byla neuvěřitelná. 

Funkční neplodnost se týká mnoha žen

Ne jen proto, že na testu byly dvě čárky, ale proto, že jsem dostala od vesmíru zprávu, že mohu mít dítě. Do té doby jsem jen věděla, že jsem funkčně neplodná, tzv. Funkční sterilita. Neplodnost je zapříčiněná poruchou v oblasti pohybového aparátu. 

Přemýšlela jsem, jak partnerovi tuto radostnou událost sdělit a jestli mu jí říct hned, nebo až za pár týdnů. Nemyslela jsem na nic jiného, než na tohle. Druhý den jsem to ale nevydržela a řekla to. “Čekáme spolu miminko.” Jeho radost a slzy v očích byly nepopsatelně krásné.

Celý den se na mě díval a usmíval se, v noci nespal a přemýšlel o tom, co krásného nám vstoupilo do života a jaké to bude až své první dítě poprvé vezme do náruče a pochová si ho.

Bylo to krásné… pro nás oba. 

Odchod miminka

Druhý den mi ale úsměv opadl, a to když jsem z hrůzou zjistila, že krvácím. Okamžitě jsem jela k doktorovi, který mi oznámil, že miminko v děloze není a těhotná nejsem. Těhotenské nevolnosti mě provázely již pár dní a ačkoliv jsem je nikdy nezažila, byla jsem si 100% jistá, že jsem těhotná a to, co prožívám, s tím souvisí. 

Doktor kroutil hlavou a uzavřel to slovy, že miminko tam není a hotovo. Opožděná menstruace je normální stav a jestli to prý není menstruace, tak začínající potrat určitě. 

Z ordinace jsem odcházela zdrcená. Co teď? Mezi dveřmi mi bylo řečeno, že počkáme měsíc, jestli se tam “něco objeví.“  

Když jsem informace sdílela s partnerem, v jeho očích jsem viděla slzy. Možná byste si mysleli, že já je tam měla taky a pobrečeli jsme si spolu. Bylo tomu ale přesně naopak. Snažila jsem se být silná a nerozbrečet se mu v náručí.

Z jeho chování jsem ale cítila, že sám v sobě zápasí s otázkou, zda jsem uvnitř stejně zklamaná a smutná jako on. Byla jsem, jen jsem to nedokázala dát najevo a s pláčem se sepypala na zem, až když odešel do služby k hasičům. Těhotenské nevolnosti se dostavily v takové intenzitě, že i psychika začala kolísat pořád víc.   

Odjezd do nemocnice

Večer jsem uléhala do postele sama. Celou noc jsem neskutečně trpěla. Plakala jsem a v bolestech se kroutila po celé posteli. Když mě ráno můj partner (1. anděl) viděl, hned mě vzal do nemocnice a domluvil potřebná vyšetření. Neměla jsem sílu ani protestovat, přestože jsem věděla, že mi řeknou to samé: “Nejste těhotná – děloha je prázdná.” 

Samozřejmě, že ať paní doktorka hledala, jak hledala, nic nenašla a kroutila nechápavě hlavou. Nakonec se ale přiklonila k variantě, že pokud vyšly těhotenské testy pozitivně, tak těhotná být musím a nechala mi odebrat krev. Za dvě hodiny bylo jasno: “Jste těhotná,” ozvalo se v telefonu, když jsem si z domova volala na výsledky. “Měla jste štěstí, vypadá to na mimoděložní těhotenství, ale vaše tělo potratilo před pár dny samo a teď se čistí, proto ty nevolnosti a krvácení. Vše odejde samo a na zákrok nemusíte.” 

Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo děkovat vesmíru za to, že mi vytoužené miminko vzal, protože by stejně nepřežilo. Bylo mi tak zle, že jsem nad tím v danou chvíli nijak zvlášť nepřemýšlela. Byla jsem ráda, že nemusím na okamžitý zákrok do nemocnice, kde bych přišla také o vejcovod, kde se vajíčko pravděpodobně uhnízdilo. 

Hodnoty HCG byly tak nízké, že vše nasvědčovalo dobrému průběhu samovolného potratu. 

Anděl jménem Petr

Partner mě uložil do postele, udělal mi čaj a vyjádřil podporu, kterou jsem přesně potřebovala od svého partnera cítit. Je to můj ANDĚL Petr. Jenom on ví, jak se cítím a jak těžké to je – pro nás oba. Sdílí se mnou každou bolest a nevolnost, kterou si teď prožívám. Vnímá, že ho teď potřebuju a je tu pro mě.

Vždycky jsem si myslela, že potrat je záležitostí ženy – ona se s tím musí smířit a očistit tělo. Petr mi ale ukázal, že jak na početí, tak i na odchod miminka jsme tu dva a společně to zvládneme.  

Nikdy nezapomenu na slzy v jeho očích, když mě doma, po příjezdu z nemocnice objal a řekl, že si nepřeje nic jiného, než abych byla v pořádku. 

A kdo byl ten druhý anděl? 

Když jsem se vyspala z nevolností, všechno mi to došlo. Jen o vlásek jsem unikla zákroku v nemocnici a potratu jako takovému, odebrání vejcovodu a nevím čemu všemu ještě. Jedno vím ale jistě. 

Potrat v nemocnici by mě psychicky hodně, ale opravdu hodně bolel. Ten šrám na duši by se nehojil týdny, ale měsíce, možná i roky. V té chvíli jsem si uvědomila, že při mě stál můj 2. anděl – ANDĚL strážný, který věděl, že něco takového nechce dopustit. Tak moc mě život zranit nemá.

Tohle sice taky bolí, ale má mě to posílit. Oběma andělům jsem neskutečně vděčná za to, jak ke mě přistoupili a jakou podporu mi dali. 

Tělo jako chrám boží

Vděčná jsem i vesmíru, protože mi položil na cestu malý střípek víry, že jsem plodná a ačkoliv se první pokus nezdařil, tak mě obohatil o zkušenost a pozitivní myšlenku, že nic není navždy ztraceno a jednou s mým prvním andělem budeme svírat v náruči naše miminko.

Mirka Mitrenga – žena, která mi rozumí

Na závěr bych chtěla napsat, že velkou oporou mi byla jako žena ženě také Mirka Mitrenga z projektu Máma na pohodu, která si prošla potratem pár týdnů přede mnou a rozhodla se toto téma otevřít světu článkem – Potrat není tabu. I já jsem se tak rozhodla otevřít. A víte co? Neskutečně se mi ulevilo… 

Vzápětí, co jsem tuto informaci sdílela se svými přáteli na Facebooku a se svojí komunitou sledujících rodičů, dostala jsem záplavu podporujících zpráv od žen i kamarádek, které si prošly tím samým. Uvědomila jsem si, že na to nejsem sama a neprožívám si to jen já sama. To mi pomohlo to všechno ustát. Je 6. září 2021, pár dní po samovolném potratu a mě neskutečně unavují bolesti, krvácení a nevolnosti, které to s sebou nese. Zprávy dalších žen mi dávají sílu a naději věřit v lepší zítřky. 

Jak jsem našla cestu k pochopení…

Tohle uvědomění mi přijde nesmírně důležité pro všechny. Věřím, že spousta z vás má podobnou zkušenost a tohle je cesta, jak k sobě můžeme najít i cestu důvěry a pochopení. Nechci být jen podnikatelkou, ale také mámou, oporou a podporou pro vás všechny, které si najdete cestu do skupiny Cesta k samostatnému dítěti.

Podívejte se na můj další článek: Proč moje miminko nepřišlo na svět.

Pokud máte podobnou zkušenost a chcete se o ní podělit právě teď a tady, protože to v sobě držíte a chcete to někomu říct, jsem tady pro vás, stejně jako vy pro mě. Napsat mi můžete na aneta@anetastepankova.cz, určitě a ráda vám odepíšu.

Mějte se krásně.

Vaše Aneta 

eBook Samostatné dítě

Našla jsem přirozenou cestu, jak naučit děti samostatnosti a prohloubit tak jejich zkušenosti s okolním světem. Společně jsme objevili i svobodu, kterou v životě tolik potřebujeme. Jemnými krůčky učím milující mámy, jak v sobě objevit laskavou průvodkyni a vychovat tak zvídavé a samostatné dítě. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů