Díky, tati!

Poděkování pro tátu.

Pocity přijetí, lásky a bezpečí se změnily v mých 15 letech, kdy jsem se rozhodla jít na střední pedagogickou školu. Byla to druhá bolavá zkušenost s tátou (o té první píšu níže). Od 5 let jsem snila o tom, že budu učitelkou v mateřské škole.

Celé dětství jsem věřila, že to je mým posláním, kvůli kterému jsem přišla na svět. Můj táta, který mě odmalička vedl k ezoterice, numerologii a hybnou sílu léčitelů, přestal věřit, že bych někdy něco takového dokázala.

Křivda zůstává hluboko v nás

Moje srdce zaplnila bolest. Dostala jsem se na nejlepší pedagogickou školu v ČR a celý první ročník bojovala s emocemi a negativními komentáři od mého táty. „Nemáš na to.“

Na konci školního roku jsem se rozhodla ze školy odejít, protože jsem neprospívala z matematiky. Chápání čísel a počtů mi do vínku dáno opravdu nebylo.

Od táty se nedostavila žádná podpora ani náznak zklamání. Jen potvrzení toho, co říkal a o čem byl sám přesvědčen.

„Tati, jednou půjdu na vysokou pedagogickou a dokážu to,“ pronesla jsem. Z tátových úst se však ozvalo: „Prostě na to nemáš a nikdy mít nebudeš!“

Přesně tohle byl důvod, proč jsem na sebe začala ve škole tolik tlačit soustředila se především na výkon. Vyšší odbornou školu jsem uzavřela s červeným diplomem a samými jedničkami.

„Hm, dobrý no, asi jsi měla štěstí,“ slyšela jsem od táty, když jsem mu celá rozjařená mávala diplomem před očima. 

„Co jsem udělala špatně?“ ptala jsem se sama sebe. Vždyť jsem to dokázala a je ze mě učitelka v mateřské škole… 

Štěstí nebo snaha?

„Měla jsi  štěstí, že Tě vzali aspoň na vošku, když ses na vysokou nedostala,“ byla další zákeřná slova mého táty, které se zaryly do mého zlomeného srdce jako kočičí drápky.

 „Nikdy pro něj nebudu dost dobrá…“

Tuhle myšlenku jsem si přenesla i do partnerských vztahů a stůj co stůj jsem se snažila být pro každého muže tou nejlepší ženou. Čím víc jsem dělala pro ně, tím méně jsem dělala pro sebe a nikdy z toho nevzešlo nic pozitivního. 

„I kdybyste vystudovala tři vysoké školy, nikdy pro svého tátu nebudete dost dobrá,“ řekla mi jedna moudrá žena a měla pravdu.

Ani jako budoucí doktorka pedagogiky (od roku 2024) nedosahuji na podporu či obdiv svého táty. 

… Ale potřebuji vůbec jeho uznání? K čemu byly všechny ty roky studií a dřiny?! Dělala jsem to primárně pro sebe, svého tátu nebo pro stát, který vyžaduje, aby učitelky mateřské školy měly ideálně titul Mgr.?

Jak se cítím?

K tátovi mě poutá mateřská láska, vzpomínky i společná témata. Zároveň nás ale oddělují křivdy, které si v sobě od dětství nosím. Jednu z nich jsem si odblokovala na terapii kineziologie one brain.

Ve svých vzpomínkách jsem se vrátila do svých 5 let. Do situace, ve které na mě můj táta poprvé a naposledy křičel. Potřebovala jsem si to uvědomit a přerámovat, abych mu mohla křivdu odpustit. Povedlo se.

Emočních bolístek si v sobě v souvislosti s tátou nesu daleko víc. Jednou přijde čas, kdy mu to všechno odpustím, ale teď to ještě neumím a nedokážu. Ať společně nebo každý sám, oba vědomě pracujeme na zlepšení našeho vztahu.

Minulost a přítomnost

V létě roku 2022 jsem svého tátu dokonce „mentálně“ hledala, protože jsem se na své životní cestě ztratila.

Nyní se snažím pozitivně vnímat a respektovat jeho chování. Vím, že se na něm též podepsalo dětství a celý život předává ostatním bolest, která se usadila v jeho nitru.

Táta se zase pokouší otevřít mým názorům a myšlenkám, které se často ubírají duchovním směrem. Koneckonců, on sám mě k takovému pojímání světa přivedl, když jsem byla ještě „drobek“ v jeho náruči. 

Díky tati!

A v tom okamžiku mi to celé došlo… “Díky tati!”

Vždyť to on mě celé dětství vedl k psychologii. Dokonce chtěl, abych byla dětskou psycholožkou! „Přál bych si, abys jednou dělala psycholožku a pracovala s dětmi a rodiči. Je to v Tobě, jsi vnímavá a dokážeš lidem naslouchat.“ 

Byla jsem malá. Byly mi asi 3 roky. Táta věřil, že tím, co mi předá, mě naučí být ve svém oboru opravdu dobrá. Co mě ale neučil, protože to sám neuměl, bylo plnit si své sny.

Já si ho i tak splnila a ve svém dalším bytí cítím, že se začíná pomalu, ale jistě plnit i ten jeho. Přesně tohle může být důvod, proč s mým profesním zaměřením od mých 15 let tolik nesouzní.

Celé je to o tom, že si něco přál. Možná měl i nějaká očekávání. V jeho mysli se však tato skutečnost zapsala jako nesplněný sen. Chtěl ze mě mít psycholožku a má doma učitelku. S tím může úzce souviset i tátovo dětství, protože jeho táta (můj děda) byl celý život učitelem.

Vnímání, naslouchání a porozumění

Díky těmto třem dovednostem, které mi táta do života předal, pokládám tvrzení: „Co do dětí vložíme do 6 let, z toho budou čerpat celý život,“ za pravdivé a život obohacující.

A proto… „Neboj tati, já to dokážu. Již teď mířím ke hvězdám, a to díky Tobě.“

S láskou

Tvoje dcera