Hledá se táta aneb příběh ztracené dcery

Sedím na zemi a pode mnou je fialová karimatka na cvičení. Dnes necvičím, ale pláču. Jedna slza střídá druhou a skoro se zdá, jakoby se předháněly, která dřív dopadne na moje rozechvělé tělo. Tolik mi chybí.

Je mi 27 a jako malá holka se topím v slzách vlastního smutku. Kolem hrudi mám omotanou látku od Batik Hati – látka na první pohled, která mi dodává pocit jistoty, bezpečí a maximálního propojení se mnou samotnou. 

Drobné, modro bílé květy na mě působí uklidňujícím dojmem a já tiše zírám na jejich rozmanitou krásu. Připadám si tak sama – bez táty. Tolik toužím po jeho hřejivém objetí, horkých dlaních a bezpečném pocitu v jeho náruči.

Vzpomínky na tátu

Okny své garsonky slyším štěkajícího psa a rozpomínám se na dětství. Každé léto jsme s tátou sedávali na zahradě a kolem nás běhával náš čtyřnohý mazlíček. Jmenoval se Míša. Jeho psí jméno se v naší rodině dědilo po několik generací. Občas štěkal na lidi, kteří se procházeli kolem naší zahrady. 

Vzpomínám si, jak ho táta vždycky okřikl. Jeho medový hlas byl pro moje uši jako lehký, jarní vánek. Ty časy jsou pryč. Doba, kdy jsem tátovi jako malá usínala na hrudi a poslouchala tiše tlukot jeho srdce navždy zmizela. Tlukot, který mě naplňoval klidem, láskou a pocitem bezpečí.

Již jako dítě jsem věděla, že o tenhle pocit nikdy nechci přijít. Bylo mi 18 a já se jako velká holka přestěhovala do svého prvního bytu: “Ančo, tys mě opustila,” zaznělo v repráčku mého telefonu. “Ale tati, já jsem přece…” “Nemusíš mi to vysvětlovat, prostě jsi mě tu nechala samotného. Odešla jsi ode mě – stejně jako Tvoje máma.” “Tati, já…” “Ahoj,” ozvalo se na druhé straně a hovor byl ukončen tichem. 

Signál ztracen

Nečinně jsem zírala na bílou zeď v bytě a nechápala, co se stalo. V tom okamžiku se silné citové pouto mezi námi navždy ztratilo. Došlo k tomu, čeho jsem se nejvíce obávala a ze dne na den jsem “přišla o tátu.” Byla jsem naštvaná, zklamaná a nepochopená. Nesdílel se mnou radost z mojí nezávislosti, ale vyčítal mi odchod z domova. 

Od chvíle, kdy náš hovor přerušilo položení telefonu, bylo něco jinak. Změnil se nejen náš vztah, ale i můj táta. Od té doby jsem začala vnímat, jak moc mi některé jeho věty ubližují a pomyslně mě sráží na kolena. “Nikdy nebudeš dost dobrá. Nikdy z Tebe nebude učitelka. Máš tři tituly, ale ve vztazích se chováš pořád stejně hloupě.”

Mateřská láska, vzpomínky a pozitivně laděné emoce z dětství mi nedovolily náš blízký kontakt přerušit. Nechtěla jsem o něj přijít znovu a nadobro. Fyzicky tu pro mě byl a stále je, ale emočně se cítím zraněná, prázdná a bez táty. Marně hledám objetí a hřejivou náruč tam, kde to nikdy nemůžu najít – u mužů. Dokážu ale v životě vůbec někdy fungovat bez emočního přijetí, které mi od táty tolik schází?

Tati, kde jsi?

To, že se s tím nemůžu pořád vyrovnat jsem zjistila jednoho slunného dne, když jsem přišla vyčerpaná z práce a svalila se na šedý semišový gauč v mém bytě. Na den přesně to byl měsíc od doby, kdy jsem se odstěhovala a odešla od muže, kterého jsem si měla následující měsíc vzít a stát se jeho ženou.

S nadsázkou a humorem jsem tomu říkala “nevěsta na útěku”, abych trochu odlehčila své mysli a pobavila tak i své okolí, jakmile došlo na ošemetnou otázku: “Proč jsi to udělala?” 

“Anet, ty hledáš partnery, kteří jsou stejní jako Tvůj táta, aby sis s nimi vytvořila vztah, který jsi s ním chtěla mít v dětství, ale neměla. Nehledáš vztah s mužem, ale náhradního tátu, a proto Ti vztahy nefungují,“ řekl mi před pár měsíci můj dlouholetý kamarád a byznys partner Lukáš Mikula, který se s oblibou zabývá psychologií a píše vlastní blog s inspirativními články o svém pasivně-aktivním životě.

Tímto výrokem mi do hlavy zasel pomyslné semínko a já začala ve své hlavě hledat možné souvislosti. 

S dovolením, odcházím

Odpoutat se od vztahu, který pro mě byl v určitých ohledech zcela naplňující, bylo neskutečně těžké. Vědomě jsem se rozhodla opustit muže, kterému jsem každý večer spokojeně usínala na hrudi a poslouchala tlukot jeho srdce. Objímal mě, miloval a šeptal slova lásky do uší vždy, když jsem to potřebovala. Věkový rozdíl mezi námi byl 14 let. V mých očích byl přesně takový, jako můj táta. 

Partnerský vztah byl sám o sobě problematický a já často čelila zásadním otázkám: „Zůstat ve vztahu, který mě v mnohém naplňuje, ale zároveň ubíjí nebo Odejít pryč a vědomě se poprat s vlastní samotou?“ Rozhodla jsem se být sama.

Odchodem se mi přestalo dostávat každodenního políbení, objetí i hřejivého pocitu přijetí. I přesto všechno jsem se cítila šťastně, když jsem se poprvé probudila ve svém novém bytě a otevřela oči. Začala jsem se opět učit žít sama se sebou, poznávat svět a objevovat krásy naplněného života.

Dovolila jsem si říct „ANO“ vlastní samotě na místo vyřčení tohoto slova u oltáře. Po měsíci, kdy jsem byla ze vztahu pryč přišel onen den, kdy jsem se sedící na fialové karimatce zabalená v květovaném batiku rozplakala. 

Samota jako klíč k sobě

Mnoho dní, až do tohoto plného slz, jsem si psala s muži a čekala, až to prázdné místo v mém srdci někdo vyplní. Bylo to vyčerpávající a podepsalo se to na mém psychickém i zdravotním stavu. Byla jsem na sebe hrdá za to, že jsem našla sílu ze vztahu odejít a zároveň zklamaná, že tu není „ten pravý,“ co by zahojil rány na mé pošramocené duši. 

Nechtěla jsem vztah, ale pouze “náhradu” za svého tátu, abych opět cítila pocit jistoty a bezpečí. Věděla jsem, že ve své blízkosti potřebuji muže jen proto, abych mohla dál “fungovat”. O nic víc mi nešlo. Moje křehká mysl se nedokázala soustředit na nic jiného než na muže, kteří byli kolem mě. „Který z nich by mi asi mohl nahradit ztraceného tátu?“ Odpověď zní: „Žádný…“ 

Ztraceného tátu nenajdu v muži, kterého potkám jen tak na ulici nebo si s ním vyměním pár zpráv na seznamce. Takhle to v životě nefunguje. Teď to vím. Konečně jsem si přiznala, že jsem psychicky nevyrovnaná a sama v sobě přesvědčená, že bez muže nedokážu žít.

Svoji hodnotu jsem nedefinovala podle toho, kdo jsem, ale podle toho s kým jsem. Řešení musím hledat sama v sobě. Právě tohle uvědomění mi ukázalo tu správnou cestu, která vede přes moji sebelásku a hodnoty, které si do života sama vložím.

Sebeláska v mém životě

Nejdřív musím milovat sama sebe, a to takovou, jaká jsem. Všechno si odpustit a dovolit si žít sama se sebou, ať už se svými úspěchy, ale i neúspěchy.

Místo toho, abych hledala záchranu v některém z mužů, musím hledat odpovědi sama v sobě. A to například ve formě osobního rozvoje, vzdělávání se či budování nových návyků a chození mimo svoji komfortní zónu.

Věnuji čas tomu, abych se stala vyrovnanou a sebevědomou ženou, díky čemuž budu v budoucnu přitahovat vyrovnané a sebevědomé partnery.  V první řadě ale musím začít u sebe, protože já jsem ta, nad kým mám vliv a koho můžu změnit. 

Vaše příběhy jsou plné odvahy

V rámci rodičovského koučinku a konzultací pracuji s mnoha ženami. Často mi sdílí jejich životní příběhy, kde cítím velké vyčerpání, zklamání nebo lítost nad situacemi, které se jim v životě dějí. Některé z nich se mnou opravdu zamávají, protože jsou až moc silné. Spousta z žen stále ještě hledá odvahu udělat to, o čem ví, že je správné.

Láskyplně a s velkou podporou jim odpovídám na emaily, které mi posílají. V mých odpovědích jim často přeji štěstí a ve skrytu duše doufám, že jim mé příběhy, jako je například tento, dají inspiraci a sílu k prvnímu, důležitému kroku v jejich životě.

Doporučení na závěr

Pokud s vámi příběh ztracené dcery víc než rezonuje nebo jste v něm dokonce našly své ztracené já, napište mi o tom. Moc ráda si přečtu právě váš příběh. Zašlete jej, prosím, na adresu: aneta@anetastepankova.cz. Můj vzkaz na rozloučenou: „Milé ženy, nejste v tom samy, mějte se rády, důvěřujte samy sobě a dovolte si chtít pro sebe jen to nejlepší.“

Jestliže se chcete i nadále potkávat, číst moje příběhy i rady nejen na výchovu a vzdělávání dětí, s otevřeným srdcem vás zvu do své facebookové skupiny Cesta k samostatnému dítěti.

Mějte se krásně.

Vaše Aneta