Proč se potýkám s traumatem z dětství a jak řeším jeho následky

V tomto článku sdílím svůj pohled, zkušenost, negativní zážitek i trauma, kterého se mi v životě dostalo a úzce souvisí s mým dospíváním. Díky této veřejné promluvě se vědomě osvobozuji ze zajetí své tiché minulosti, která mě tížila po dobu několika let. 

Trauma jako fenomén dnešní doby

Než jsem se začala zajímat o hloubku dětské mysli a potenciál, který v dětech dřímá, mylně jsem si myslela, že čím více o výchově víme, tím méně svým dětem ublížíme. 

Po letech sbírání zkušeností to vidím úplně jinak. Čím víc toho vím, tím víc je mi jasné, že negativní zkušenost, zážitek či dokonce zmíněné trauma si z dětství odnese každý. Ráda bych zde zmínila, že na světě neexistuje žádný živý jedinec, kterého by se toto téma netýkalo. 

Traumata jsou stále více probírána a medializována v nejrůznějších souvislostech. Asi největší známou propagátorkou u nás je Zdeňka Šíp Staňková, která se ve svém projektu Děti jsou taky lidi věnuje traumatům z dětství.

Jak popisuje trauma si můžete poslechnout v jejím krátkém videu (2:45 minut) nebo přečíst v článku: „Všudypřítomné trauma. Když tělo sčítá rány.“ Nově také vydává knihu s názvem: „Děti jsou taky lidi – Autentické příběhy, které vám budou povědomé: jak výchova a dětství formují naši dospělost.“

Jednou jsem hovořila s kamarádkou o jejích starostech v životě a partnerství, řekla mi, že žádné trauma z rodiny nemá. To mě přimělo se více zamyslet. Jak nad tímto tématem přemýšlejí ostatní a dokáží svoje traumata v sobě vůbec najít i pojmenovat? Již jen to, že se dítě tísní v děloze a snaží se dostat porodními cestami ven na svět může mít traumatizující charakter. 

Vlastní zkušenost s negativním dopadem

Když jsem chtěla na Instagramu Zdeňce Šíp Staňkové přispět svojí negativní zkušeností do výzvy ve stories, marně jsem pátrala v paměti, co bych vlastně uvedla jako příklad. Jaký zážitek pro mě byl natolik traumatizující a nepříjemný, abych se o něj podělila?

Jak jsem pátrala ve své mysli, skutálela se mi po tváři první slza, která dopadla na moji pravou nohu. V tu chvíli jsem si přivinula obě nohy k tělu a rozplakala se. To největší trauma, za kterým nestojí moji rodiče se začalo drát ven. Negativní zážitky, které v sobě neboli ve svém nitru nemáme zpracované se nám zkrátka vracejí a nutí nás neustále trpět pod jejich nadvládou.  

Dlouhé minuty, co jsem plakala na semišovém červeném gauči mi všechny slzy stékaly na kolena a máčely černé legíny. Moje noční můra v podobě nepříjemné vzpomínky z dětství se vrátila tak rychle, jako když vám pták nad hlavou mávne křídly. 

Nepříjemný zážitek (z)mění život 

Tehdy mi bylo 15 let. Muž, kterého jsem znala sotva pár hodin mě vzal do temné chaty ve křoví, které se košatilo uprostřed neznámého pole. Tam mě jako pannu, znásilnil. Nechal mě pocítit tu největší a nejintenzivnější fyzickou bolest. S odstupem času se začala prohlubovat i bolest psychická. Dnes je mi 28 a můj zážitek se mi neustále vrací v podobě nepříjemného prožitku a duševní bolesti. 

Nevěděla jsem, co mám dělat. Cítila jsem se ponížená, zneužitá a znásilněná. Bála jsem se někomu svěřit a ještě k tomu věřit, že mi to pomůže. Nechtěla jsem se vystavit dalším nepříjemným situacím, které měly být spojené s vyšetřováním a opakovanou rekapitulací mého negativního zážitku.

Tolik jsem se bála, že mému zraněnému sebevědomí ublíží někdo další. Nechtěla jsem svoji bolest s nikým sdílet ani ji popisovat. Představa, že ji budu veřejně sdílet s lidmi, kteří mi nerozumí nebo si to sami neprožili, byla děsivá. Dívky v mém okolí stále častěji popisovaly jejich láskou naplněné poprvé a já tiše trpěla uvnitř sebe. V té době jsem si neuměla ani představit, že bych se s nějakým mužem měla intimně sbližovat. 

Ve svých 15 letech jsem si svoji negativní vzpomínku uzamkla hluboko v sobě a nikoho k ní nepustila. Nejen k ní, ale také ke svému tělu. Když se mi tenkrát blížily moje 18. narozeniny, začala jsem si v těle dospělé ženy připadat stále více otupělá traumatizujícím zážitkem ze svého “dětství.”

S každým mužem či potencionálním partnerem, který se objevil v mojí blízkosti a pokusil se mě dotknout s náznakem fyzické přitažlivosti jsem se cítila nekomfortně. Měla jsem strach, chtěla jsem utéct anebo jsem na místě zamrzla a nebyla schopná pohybu ani slov.

Dlouhé roky jsem s tím bez povšimnutí žila, protože jsem si svoje vyhýbavé a ustrašené jednání nepřipouštěla. Některé bolestivé zkušenosti, které se nám v životě staly, si neuvědomuje nebo je zahrabeme hluboko do paměti a tváříme se, že tam nejsou. Na naši psychiku však mají velký dopad. 

“Pomoz mi, abych to dokázal sám”

Citát Marie Montessori, který ve své praxi používám často a ráda jsem se rozhodla aplikovat i na sebe. Výrok této moudré ženy se pro mě stal životním mottem i motorem, a to především v oblastech seberozvoje a sebelásky.  

Časem jsem se začala více věnovat rodičovskému koučinku a vedení dětí i rodičů k samostatnosti, často jsem v souvislosti s výchovou narážela na téma vnitřního dítěte. Dlouho jsem se tomuto termínu bránila a nechtěla vědět, co se za ním skrývá a o čem pojednává. Byla jsem k němu lhostejná a to se promítalo i do mého života. 

Jednoho dne jsem seděla v Praze uprostřed rozkvetlého parku a dívala se na kvítky třešní. Najednou se mi do mozku vloudila myšlenka: “Jediný, kdo mi může pomoci, jsem já sama”. V tu chvíli jsem pochopila, jaký význam má naše vnitřní dítě, které je ukryto hluboko v nás. Jak ale navázat kontakt s malou a ustrašenou Anetkou a zahojit její zranění i šrámy na dětské duši? Rozhodla jsem se, že si k ní najdu cestu, budu laskavá a uzdravím ji.  

Psychoterapie jako nástroj k řešení

Ne náhodou jsem tak natočila rozhovor s facilitátorkou Lenkou Ilečkovou na téma: „Emoční křivdy z dětství a jejich vliv na výchovu vlastních dětí.“  V souvislosti se svým bolestivým tématem, o kterém ona nevěděla, jsem ji poprosila o veřejnou odpověď na moji zvídavou otázku: „Co by měl dospělý udělat, když cítí, že si z dětství odnesl nezpracovanou křivdu od rodičů?“

Všichni přirozeně chceme, aby nám ostatní odpustili nebo se nám za své jednání omluvili. Ne vždy je to ale řešení. Neumím si ani představit že bych dnes, po tolika letech hledala a kontaktovala muže, který mi tolik ublížil, jen proto, aby se mi omluvil.

Můj šrám na duši a bolest tím stejně nevyléčí. Rozhodla jsem se, že se jednou provždy postavím k této situaci čelem a vkročím do dveří, kde je vítán každý, kdo na to nechce být sám.

Než jsem se tak rozhodla, tajně jsem mapovala “terén” a zjišťovala, co na téma psychoterapie říká moje okolí. Přátelé, kteří na sobě pracují, věnují se seberozvoji a používají růstové myšlení to často ocenili a popřáli mi hodně štěstí.

Pro jiné jsem byla zarputilý člověk, který nemá nic jiného na práci a snaží se na sebe strhnout pozornost. V této souvislosti jsem také zjistila, že spousta lidí nerozlišuje pojmy a rozdíly mezi psychologem a psychiatrem. Mylně se tak domnívají, že jste tzv. „na hlavu“ a potřebujete odbornou péči úplně z jiného důvodu, než jim uvádíte.

Sdílení, milování a osobní růst

Dřív, než jsem začala psát tenhle článek, rozhodovala jsem se mezi dvěma rovinami, kterým předcházely tyto otázky:

  1. „Mám tiše navštěvovat psychologa a se strachem i studem vyčkávat na okamžik, kdy se to někdo dozví?“
  2. „Mám to sdílet se širokou veřejností, inspirovat další lidi, mnohonásobně vyrůst, posílit své sebevědomí a být šťastná za to, že již dál nemusím nic před nikým skrývat (ani před vlastní rodinou)?“ 

Je vám asi jasné, že jsem si vybrala bod č. 2. Vydávám se na dlouhou cestu ke svému vnitřnímu dítěti a do hloubky svojí duše. Miluji se taková jaká jsem a rozmary typu: “Mám malá prsa.” nebo “Proč nemám vlnité vlasy.” fakt neřeším, protože na něco takového není v mém životě prostor. 

Teď již vím, že se nechci stavět do pozice oběti, která tiše trpí pod balvanem nepříjemných okolností. Nyní budu citovat slova svého kamaráda Lukáše Mikuly: “Jsi oběť toho, co se Ti stalo, ale už nejsi oběť toho, jak jsi s tím naložila.”

Díky této zkušenosti jsem se naučila mnohem víc o sobě a o tom, jak moc dokážu být silná. To se mi potvrdilo i v případě, kdy jsem na podzim roku 2021 potratila miminko

Co si odnést na závěr?

Všechny křivdy a traumata, které jsme si z dětství odnesli, jsou zakořeněny hluboko v nás. Dotkly se našeho vnitřního dítěte a je jen na nás, zda bolestivé rány vědomě zahojíme či nikoliv. 

Já si svoje vnitřní dítě léčím tady a teď. Každý den ve svých myšlenkách objímám malou Anetku a promlouvám k ní i k sobě. Když ráno vstávám, snídám, dívám se na sebe do zrcadla, oblékám se a nakonec večer, jakmile ze svého těla smývám pot. 

Jako velká Anet(k)a miluji to, jaká jsem a hlavně, kým jsem. Vnímám se jako silná osobnost, která na sobě chce pracovat a pomoct sama sobě překonávat těžké životní chvíle. Doufám, že ty další budou s větší lehkostí a pokorou. Jsem šťastná, zranitelná a zraněná hluboko uvnitř.

Po letech přehlížení se a sabotování pomoci odborníka se vydávám k psycholožce, která mě provede mým traumatem tak, abych mohla zahojit rány, kterých se na mě dopustil někdo jiný. Jsem na sebe hrdá a ve svých vlastních očích jsem neskutečně vyrostla.

Oslovit terapeutku není slabost ani selhání. Právě naopak. Každý z nás terapií něco získá (zkušenost, jiný pohled na věc, apod.). Důležité je oprostit se od reakcí okolí a nebát se otevřít roky zahrabaný zážitek, který hnije v naší mysli. Děláme to pro sebe. 

Tímto článkem a svojí negativní zkušeností bych chtěla inspirovat lidi kolem sebe, kteří cítí, že je na čase obejmout své vnitřní dítě a zahojit rány na své duši.

Pamatujte na to, že v životě zažijeme traumatické události. To nejhorší, co potom můžeme udělat, je mlčet a předstírat, že se to nestalo. Nenechme strach a stud, aby převzaly kontrolu nad našimi životy. 

Pokud s vámi můj příběh zarezonoval, pojďte mě sledovat a vydejte se se mnou na Cestu k samostatnému dítěti. Jestliže byste se chtěli v tichosti podělit o svůj příběh a zároveň si ulevit, ve smyslu, že to máte s kým sdílet, napište mi na aneta@anetastepankova.cz.

S vlídností a otevřeným srdcem 

Vaše Aneta

Našla jsem přirozenou cestu, jak naučit děti samostatnosti a prohloubit tak jejich zkušenosti s okolním světem. Společně jsme objevili i svobodu, kterou v životě tolik potřebujeme. Jemnými krůčky učím milující mámy, jak v sobě objevit laskavou průvodkyni a vychovat tak zvídavé a samostatné dítě. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů