Neexistuje náročné dítě, jsou jen náročné situace. Moje zkušenost s přetížením vlastního dítěte očima mámy i odbornice.
Dovolená s batoletem. Většina z nás do ní vkládá obrovská očekávání. Kromě „částečného“ odpočinku si malujeme spoustu zážitků, které si společně odneseme. Jenže realita bývá často dost jiná, než čekáme.
Chci s vámi sdílet jednu svou osobní zkušenost z doby, kdy byly Theodorovi čerstvě dva roky. Vyrazili jsme k moři společně s dalšími maminkami a třemi malými dětmi v podobném věku. Sdíleli jsme jedno ubytování a většinu dne trávili spolu.
Upřímně? Připadalo mi to jako naprosto ideální kombinace. Moře, dětská společnost, zážitky. Theo má děti moc rád, doma vyhledává kontakt a z každého hřiště je nadšený. Měla jsem pocit, že mu dávám to nejlepší.
Když se z ideální dovolené stane emocionální jízda
Jenže po pár dnech se něco zlomilo. Samozřejmě počítáte s tím, že na dovolené padnou obvyklé domácí rutiny, posune se čas spánku a jídla. Ale u nás se stalo něco víc. Theo začal být extrémně citlivý, nalepený na mně, mnohem víc se vztekal a na sebemenší drobnosti reagoval obrovským kříkem.
Ráno se probudil a okamžitě se dožadoval odchodu ven. Večer pak přicházely silné hysterické záchvaty, jekot a divokost.
Jako pedagožka jsem viděla, že si potřebuje věci dělat sám, soustředěně, trénovat svou samostatnost a zkoumat svět – jenže v tom sdíleném prostoru mu do toho ostatní děti logicky neustále vstupovaly. Theodor si chtěl například dokola trénovat otevírání a zavírání dveří na terasu. Jenže jakmile k nim přišel, přiběhly další děti, které chtěly dělat to samé, nebo mu jednoduše překážely. A oheň byl na střeše. Vadilo mu, když mu někdo vzal hračku nebo narušil jeho vnitřní řád.
Přitom náš program nebyl nijak divoký: dopoledne pláž a písek, po obědě spánek, odpoledne hřiště v parku. Přesto po obědě i večer přicházel čistý kolaps z únavy.
Facka jménem provozní slepota

Ten pravý aha-moment přišel ve chvíli, kdy jsem si nahlas posteskla kamarádce, že to společné soužití 24/7 ty naše děti nějak nezvládají. A ona se na mě překvapeně podívala a říká: „Můj syn je úplně v pohodě. Chová se vlastně úplně stejně jako doma.“
Bum. V tu chvíli mi to došlo. Chytila jsem ukázkovou provozní slepotu. Byla jsem tak ponořená do režimu „dovolená, parta, společný program“, že jsem přestala objektivně vnímat signály vlastního dítěte. Jeho chování jsem vyhodnocovala jako momentální vzdor nebo tvrdohlavost, přitom to byl křik jeho nervového systému o pomoc. Přetížení.
Uvědomila jsem si zásadní věc, kterou s rodiči v poradně řeším pořád, ale u vlastního dítěte ji člověk v tom prázdninovém módu občas přehlédne:
To, že dítě miluje společnost, neznamená, že zvládne být v kolektivu 24 hodin denně.
Doma měl syn pravidelně prostor být sám, zklidnit se, odpočívat od sociálních interakcí. Na dovolené byl pod palbou podnětů a lidí nepřetržitě.
Síla vědomého zpomalení (a jedna klidná káva)

Hned další den jsem se rozhodla náš program radikálně rozbít. Trhli jsme se od skupiny. Dopoledne jsme šli na pláž sami. Žádný tlak na to, co se „musí“ dělat. Theodor si vzal svou oblíbenou lopatičku, šel nabírat písek a s naprostým soustředěním jím zasypával loď, která kotvila opodál. Byl ve svém živlu, nikým nerušený.
Pak jsme se přesunuli do beach baru, kde byl velký plastový domeček. Theodor u něj zvonil na zvonek, chodil dovnitř a ven, trénoval otevírání a zavírání oken a dveří. Byl naprosto šťastný ze svého vlastního, byť dočasného příbytku, kde mu nikdo neasistoval. A já? Já si v klidu vypila teplé kafe.
Byl jako vyměněný. Klidný, spokojený, vnitřně zklidněný.
Když za námi po téhle „samotce“ dorazil jeden kamarád z ubytování, Theodor vyskočil radostí. Užili si intenzivní hodinu plnou smíchu a běhání. A potom? Spokojeně, bez scén a pláče usnul. Tehdy mi to definitivně docvaklo: On děti miluje. Jen s nimi nepotřebuje být neustále.
Co si z toho odnést do praxe?
Jako odbornice vím, že přetížení u malých dětí málokdy vypadá tak, že si unaveně lehnou a zavřou oči. Často se projevuje přesně naopak:
- Zvýšenou hysterickou reakcí na banality,
- Extrémním nalepením na rodiče (hledání jistoty),
- Impulzivitou a konflikty (braní hraček, strkání),
- Potřebou mít věci pod kontrolou (zavírání dveří, trvání na svém postupu).
Dovolená je pro dětský nervový systém obrovský nápor podnětů: nové prostředí, jiný vzduch, cizí zvuky, ztráta domácích jistot a neustálý sociální tlak. I když jde o samé krásné zážitky, mozek batolete je musí nějak zpracovat.
Dnes už tu zkušenost nevnímám jako své mateřské selhání, ale jako důležité připomenutí. Někdy totiž děti na dovolené nepotřebují víc zážitků. Potřebují jen víc prázdného prostoru mezi nimi.
A v rodičovství (a u samostatnosti obzvlášť) prostě platí, že méně je někdy obrovské více.
Máte doma také malé objevitele, kteří po celém dni v zoo nebo na pláži spíše „blázní“, než že by únavou padli? Jak řešíte prázdninové přetížení vy? Napište mi do komentářů, moc mě zajímají vaše zkušenosti!
Vaše Aneta
PaedDr. Mgr. Aneta Štěpánková, DiS., je pedagožka, průvodkyně rodičovstvím a máma. S více než 10 lety praxe z Montessori školek, speciální pedagogiky i mezinárodních škol dnes pomáhá rodičům dětí (1–10 let) přeměnit zahlcující teorie respektující výchovy v klidnou a sebejistou praxi. Ve své poradně i zde na blogu nabízí praktické strategie, jak vychovat samostatné a sebevědomé děti – s laskavostí, pevnými hranicemi a bez zbytečných pocitů viny.




