Když mi z e-shopu Dvěděti.cz dorazily další smyslové kostky, přistihla jsem se při zvláštní myšlence. Většina pomůcek, které jsme od nich doma zkoušeli, byla doporučená dětem od tří let. A přestože jsou Theodorovi teprve dva roky, pokaždé si k nim našel vlastní cestu, což mě samozřejmě jako mámu potěšilo.
Někdy mě překvapil tím, jak rychle pochopil jejich princip, jindy mě úplně odzbrojil, když je používal způsobem, který by mě samotnou vůbec nenapadl.Tentokrát jsem ale poprvé zapochybovala. Na krabici stálo doporučení od 18 měsíců a já si říkala, jestli už pro něj nebudou naopak příliš jednoduché.
Přiznávám, že jsem měla trochu zkreslenou představu a v hlavě jsem si smyslové kostky spojovala hlavně s miminky, která všechno zkoumají rukama, otáčejí předměty ze všech stran, strkají je do pusy a objevují první rozdíly mezi materiály a jejich strukturou. Theodor už je ale ve věku, kdy většinu dne něco staví, skládá, převáží nebo přenáší. Napadlo mě tedy, jestli ho hračka vůbec zaujme.
Když dítě vidí hračku úplně jinak než dospělý
Když jsme kostky společně rozbalovali venku na terase, pozorovala jsem ho skoro víc než samotnou hračku. Každá kostka byla jiná. Jedna ukrývala barevné průhledné okénko (to miluju), druhá zrcátko, další jemně chrastila, jiná měla zajímavou strukturu na dotek.
Přesně takové detaily, které mají děti lákat k objevování světa prostřednictvím zraku, sluchu i hmatu. Po chvilce jsem se přistihla, jak kostky “okukuju” s maximálním zaujetím. Zrovna jsem koukala přes žluté sklíčko, když vtom jsem si všimla, že syn si s kostkami hraje po svém.
Smyslové kostky? Ne, stavebnice!
Jednu kostku vytáhl z krabice a místo toho, aby si ji prohlížel a 10x ji v ruce otočil, odložil ji na židli. Vzal druhou kostku (tu už lehce prohlédl) a začal stavět věž. Samozřejmě, že v mé hlavě se hned objevila myšlenka: “No výborně, tak to se úplně nepovedlo,” ve smyslu, že jsem hračku kupovala skrze smyslové vjemy a ne na stavění. No co, musela jsem se usmát.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že děti vlastně vůbec neřeší, k čemu byla hračka původně navržená a s jakým úmyslem jsem ji jako máma pořídila. Nezajímá je marketingový popisek ani doporučený způsob použití. Dívají se na ni očima vlastních potřeb a Theodor právě prochází obdobím, kdy je stavění jeho velkou vášní.
Komíny jsme doma stavěli z klasických kostek, ale taky ze skládací věže (kostky různých velikostí) od firmy Dvě děti. Podobně používal i balanční hru Safari, o které jsem psala v jednom z předchozích článků. Možná proto mě vlastně ani nemělo překvapit, že stejně přistoupí i ke smyslovým kostkám. Přesto mě to překvapilo.
Čekala jsem, že bude jednotlivé kostky obracet v rukou, zkoumat jejich povrch, poslouchat zvuky nebo koukat skrz barevná okénka. Místo něho jsem to se zaujetím dělala já. 😀 Syn mezitím pečlivě přemýšlel, která kostka bude dole a která nahoře.
Otevřené hračky dávají dětem svobodu
A právě tehdy mi došlo něco, co ve své rodičovské poradně opakuji poměrně často. Většina dětí nepotřebuje, abychom jim ukazovali, jak si mají hrát. Potřebují především prostor, čas a naši důvěru.
Samozřejmě existují děti, pro které je hra dovedností, kterou je potřeba cíleně rozvíjet – například některé děti s poruchou autistického spektra nebo jinými vývojovými obtížemi. To je ale téma, které si zaslouží samostatný článek.
Možná právě proto mám tolik ráda otevřené hračky. Nejsou to hračky, které dítě vedou jedním směrem a přesně mu říkají, co má dělat. Naopak mu nechávají svobodu. Jedno dítě z nich postaví hrad, druhé je bude třídit podle barev a třetí je promění v domeček pro zvířátka. A všechno je správně.
Theodor se mezitím soustředil na jediný cíl. Postavit co nejvyšší věž a ideálně ze všech kostek, které byly k dispozici. Bylo skvělé sledovat, jak pečlivě vybírá každou další kostku. Neházel je na sebe bez rozmyslu. Na chvíli se zastavil, podíval se na věž, zhodnotil její stabilitu a teprve potom přidal další dílek. Najednou se ale zarazil, protože si všiml, že ho pozoruji přes oranžové sklíčko.
A udělal přesně ten výraz, který všichni rodiče dobře znají. Takové tiché dětské: „Aha…“ Podíval se skrz barevné okénko a chvíli si kostku prohlížel. Po pár vteřinách se ale bez jediného slova vrátil ke své věži.
První velké objevy přicházejí nenápadně
V tu chvíli jsem se začala smát já sama sobě. Zatímco Theodor soustředěně stavěl, já jsem si pořád hrála s barevnými okénky. Dívala jsem se skrz ně na celou zahradu, zkoušela, jak se mění barvy světla, a několikrát jsem se podívala i na Theodora. Asi to ve mně vyvolalo střípky vzpomínek na hodiny fyziky na základní škole.
Jenže on se na mě pokaždé podíval výrazem, který jako by říkal: „Maminko… co to zase děláš?“ Jeho totiž moje barevné experimenty vůbec nezajímaly, on měl jasný plán a ten si stavěl.
To je přesně to, co mě na dětech nepřestává fascinovat. My dospělí často kupujeme hračky podle toho, co všechno umí. Děti si je vybírají podle toho, co všechno s nimi mohou samy vymyslet.
Co při hře pozoruji jako speciální pedagožka
Jako speciální pedagožka vím, že právě takové otevřené hračky mají pro vývoj dítěte obrovský význam. Nepodsouvají mu jediný správný způsob hry. Naopak podporují kreativitu, plánování, představivost i samostatné přemýšlení. Dítě není pasivním pozorovatelem, který jen mačká tlačítka a čeká, co hračka udělá. Stává se tvůrcem celé hry.
A možná právě proto bývají ty nejjednodušší hračky často těmi nejlepšími. Nemusí blikat, zpívat nebo dítě neustále zabavovat. Stačí, když mu nabídnou prostor objevovat svět vlastním tempem. Během dalších dvaceti minut se u nás na zahradě téměř nemluvilo.
Theodor trpělivě a soustředěně stavěl pořád dokola svoji věž a já… no, však víte.
Proč jsou smyslové hračky vhodné i pro přetížené děti
Ve své rodičovské poradně se navíc často setkávám s rodiči, kteří přicházejí s tím, že je jejich dítě velmi přetížené. Jednu hračku vystřídá druhá, za chvíli třetí, pak chce pustit pohádku, potom zase běhá po bytě a je pro něj těžké zůstat chvíli u jedné činnosti.
Taková rodina má pocit, že jejich děti potřebují neustále nové podněty, a proto nejenže jim vymýšlejí další aktivity, ale také bez rozmyslu nakupují nové hračky. Jenže při pohledu na dvouleté dítě, které dvacet minut beze slov skládá jednu kostku na druhou, si znovu potvrzuji, že děti toho ke hře vlastně tolik nepotřebují.
Ocení hlavně čas, klid a prostor, aby si mohly přijít na všechno samy. A samozřejmě naši přítomnost, protože které dítě by si chtělo hrát samo, že? (Pokud takové máte, občas vám to budu tiše závidět.)
Jedna hračka, desítky možností
Přestože kostky nabízejí spoustu různých smyslových podnětů, syn je neobjevoval všechny najednou. Nebylo to tak, že by jednu chvíli poslouchal zvuky, za okamžik zkoumal zrcátko a pak se díval skrz barevná okénka. Jeho mozek si vybíral vždy jen to, na co byl právě připravený.
To je něco, co si myslím, že bychom jako rodiče měli dětem dovolit mnohem častěji. Máme totiž někdy tendenci dítěti ukázat úplně všechno. „Podívej, tady je zrcátko.“ „A tady to chrastí.“ Přiznám se, že mi to občas připomíná nadšené babičky a dědečky, kteří chtějí vnoučatům z čisté lásky během jedné návštěvy ukázat nespočet hraček, na které děti nemají mentální ani fyzickou kapacitu.
Dnes Theodor staví především věže. Za několik měsíců možná budou kostky představovat auta, domečky nebo ohradu pro zvířátka. Znám ho natolik dobře, že jsem zvědavá, s čím přijde příště. A právě to je podle mě největší kouzlo otevřených hraček – nerostou jen s dítětem, ale mění se spolu s jeho fantazií.
Samozřejmě každé dítě je jiné a univerzální návod neexistuje. Přesto si myslím, že právě otevřené smyslové hračky mohou být pro mnoho dětí příjemnou protiváhou dne plného podnětů.
Závěrem: Jedna věc, která mě pobavila – úklid
Theodor si po hře kostky opravdu uklízí zpátky do krabice. Dobře… skoro. Nejdřív je samozřejmě všechny rozhází po obýváku a já pak tradičně lovím několik zatoulaných kostek pod gaučem. Teprve potom je společně skládáme zpět. I to je ale vlastně součást hry – dítě se učí, že každá činnost má svůj začátek i konec a že hračky mají své místo.
Článek vznikl ve spolupráci s e-shopem Dvěděti.cz. Výběr hračky i všechny uvedené zkušenosti vycházejí z našeho skutečného domácího testování a z mé profesní praxe předškolní a speciální pedagožky.
PaedDr. Aneta Münzberg (Štěpánková) | Rodičovská poradna
PaedDr. Mgr. Aneta Štěpánková, DiS., je pedagožka, průvodkyně rodičovstvím a máma. S více než 10 lety praxe z Montessori školek, speciální pedagogiky i mezinárodních škol dnes pomáhá rodičům dětí (1–10 let) přeměnit zahlcující teorie respektující výchovy v klidnou a sebejistou praxi. Ve své poradně i zde na blogu nabízí praktické strategie, jak vychovat samostatné a sebevědomé děti – s laskavostí, pevnými hranicemi a bez zbytečných pocitů viny.
