Konec šikulek aneb proč dítěti neříkat: „Ty jsi šikulka.“ úvodní foto chlapce před stolem s pastelkami

Konec šikulek aneb proč dítěti neříkat: „Ty jsi šikulka.“

Když se kolem sebe podíváte a zaposloucháte do výchovy nejen svojí, ale i ostatních, často z úst rodičů či cizích lidí, kteří rodiči ještě nejsou uslyšíte slovo šikulka nebo dokonce známou větu: “Ty jsi ale šikulka.“

Čechy jsou plné šikulek a i přesto jsme často s chováním dětí ne úplně spokojeni a vysvětlujeme, proč se to nebo ono nesmí dělat.

Mně osobně pořád někdo říká, jaká jsem šikulka. Moji známí, rodina, kamarádi. Chválí mě za moje úspěchy nebo za to, že se věnuji dětem a rodičům s takovou vervou a odhodláním změnit svět.

Když z úst slyším tuto „pochvalu“, kroutím se v bocích a protáčím oči v sloup. V hlavě mi běží myšlenka, co mi tím chtěl dotyčný naznačit, říct a proč nerozvedl svá slova v něco víc konstruktivního. Ať už v kritiku nebo ocenění, že jsem odvedla dobrou práci.

Jen pro příklad: Zasadila jsem si květiny na zahradě, abych si udělala radost. Rodina mě pochválila, že jsem šikulka. Jasně, to asi ano, ale v tomhle případě jsem o pochvalu vůbec nestála. Květiny jsem si zasadila pro sebe, pro radost a možná i pro to, abych nezapomněla, jak úžasná aktivita to je.

O pár měsíců později jsem vydala svoji první online publikaci, na kterou jsem byla opravdu hrdá a cítila, že je ocenění od známých nebo mé rodiny na místě. Slyšela jsem: „Ty jsi šikulka.“ Aha, jsem šikulka. Čekala jsem něco víc. Ne jen tohle…

Nedoceněné dítě = smutné dítě

Byla jsem zklamaná, že mě moje okolí nedocenilo víc, než bych si přála. Doslova jsem toužila po tom, aby někdo můj úspěch ocenil, a popsal své pocity a názory k publikaci. Místo toho jsem ale získala stejné uznání, jako v případě zasazení kytek do záhonu…

Tento článek ale není o mně a o mých pocitech z toho, jak mě lidi oceňují nebo ne. Tento článek je o dětech a o tom, jak stejně to vnímají i oni a třeba možná i vy. Já jsem svému okolí dala najevo a poprosila je, aby se vyjadřovali konstruktivně, a nepoužívali k ocenění mě samotné slovo „šikulka“. Není mi to příjemné a nedává mi to zpětnou vazbu jakou potřebuji.

Ano, moje okolí mě již nechválí tak často, protože došli k uvědomění, že se musejí více zamyslet nad tím, co řeknou, jak to řeknou, a hlavně k čemu konkrétnímu se chtějí vyjádřit.

Cením si toho, že to respektují, a ačkoliv teď chválu slyším málo, vždy mě potěší, když z jejich úst zazní věty jako: „Napsala jsi krásný eBook, hodně rodičům pomůže a pomohl i mně. Dozvěděla jsem se, proč mému dítěti nedávají smysl krabice na hračky a nechce si je uklízet.“ nebo „Zasadila jsi tu pěkné květiny, je radost se na ně dívat. Líbí se mi, že jsi zasadila právě fialky.“

Není to jen o mně, ale také o pocitech a vnímaní druhých lidí. Něco jsem se o tom druhém díky tomu dozvěděla. Dotyčný mě podpořil, projevil pozornost i lásku.

Co se odehrává v hlavě dítěte, když mu řeknete, že je šikulka

Dítě moc dobře ví, kdy je šikovné a kdy ne. Samo dokáže vyhodnotit, kdy se mu něco povedlo a kdy naopak není se svým výtvorem spokojeno. Pokud zrovna vnitřně spokojeno není a vy mu řeknete, že je šikulka, bude na vás dost možná i trochu nazlobené.

Daleko raději by totiž slyšelo třeba toto: „Jé, pěkný obrázek, nakreslil jsi modré mráčky a vidím, že sluníčko je dole na trávě, a ne na obloze, chtěl jsi to tak?“ Dítě má prostor na to slovně reagovat a sdělit vám svoje pocity: „Nechtěl, jsem teď smutný, protože to sluníčko mělo být nahoře a ne dole.“

Stejně tak vy můžete opět reagovat a říct mu, že to nevadí a může nahoru nakreslit ještě jedno. Dítě tento nevinný rozhovor a rozbor jeho obrázku potěší. Nebo taky ne, to je individuální, ale jistě cítíte tu sílu, která tam mezi větami a vámi je na místo obyčejného označení „šikulka“.

Dejte dítěti vědomou a plnou pozornost, kterou mu vyjádříte lásku a podporu. Vnímejte, co říká a jak to prožívá. Řekněte dítěti, co vidíte na obrázku nebo co si myslíte, že tam je, i kdyby tam byly nesmyslné spleti čar. Každý obrázek má svoje kouzlo a dítě ví, proč ho nakreslilo.

Oceňte dítě

Dodnes si pamatuji, jak jsem na své první praxi ve školce odbyla dítě, které za mnou přišlo s obrázkem, větou: „Jé, šikulka.“ Dítě sklopilo zrak a odešlo ke své paní učitelce, která si ho vzala na klín a řekla: Pěkný obrázek. Líbí se mi, že jsi na mráčky použil modrou a na sluníčko žlutou barvu, tak jak to má být. Ještě bych tam dodělala zelenou trávu, co myslíš?“ Dítě se usmálo, přikývlo a řeklo: „Tak jo.“ S úsměvem odběhlo pokračovat na svém obrázku.

Bylo mi trapně z toho, že jsem nedokázala projevit stejný zájem. Od této chvíle jsem se snažila s dítětem vždy nad obrázkem konverzovat a díky tomu jsem zjistila, že dítě přijde pak ještě třeba i podruhé nebo potřetí s tím samým obrázkem, protože ho doladí.

Nezůstane to jen u pár věcí, ale skončí to u celého pokresleného papíru. To mě naučilo, že čím víc s ním budu komunikovat, o to víc bude dítě kreativní a motivované nejen ke kreslení, ale také k dialogu se mnou.

Očekávaný signál

Často se stává, že jakmile dítěti řekneme, že je šikulka, je to pro něj jakýsi signál, že nic ke zlepšení není již potřeba, nebo že nás to jednoduše moc nezajímá a dítě si vezme další papír a začne znovu, aby se opět mohlo pochlubit něčím novým. Takto to může pokračovat dál a dál a my se pak zlobíme (teda aspoň já někdy), že je na papíře pár čárek a víc nic a zase si jde pro další čistý papír.

Jaký postoj k tomu zaujmete je jen na vás. Já jsem vám pouze poskytla jiný úhel pohledu. Můžete ale nemusíte se mnou souhlasit. Pokud s vámi informace rezonovaly, začněte pracovat s tím, abyste toto slovo používali co nejméně. Děti si zaslouží dospělého, který jim chce věnovat svůj čas, pozornost a lásku.

Pokud by vás zajímalo víc nejen k tomuto tématu, ale také k samostatnosti dětí, máme úžasnou komunitu rodičů na Cesta k samostatnému dítěti, kde je všechen obsah zdarma. Společně se tam posouváme dál ve výchově a vzdělávání dětí, dáváme si zpětné vazby, sdílíme svoje zkušenosti. Já, jakožto autorka projektu sdílím ve skupině články, videa, podcasty nebo živá vysílání.

Děkuji za váš čas, který jste věnovali přečtení tohoto článku.

Mějte se krásně.

Vaše Aneta

Aneta Štěpánková

Našla jsem přirozenou cestu, jak naučit děti samostatnosti a prohloubit tak jejich zkušenosti s okolním světem. Společně jsme objevili i svobodu, kterou v životě tolik potřebujeme. Jemnými krůčky učím milující mámy, jak v sobě objevit laskavou průvodkyni a vychovat tak zvídavé a samostatné dítě. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů