Jedinečná hračka, která podporuje dětský potenciál

Jestli se mi v mateřství něco potvrdilo, tak to, že nejlepší hračka není ta nejdražší ani ta s nejvíce funkcemi. Je to hračka, která dítěti dává nejen smysl, ale také si pro ni samo a opakovaně rádo dojde. U nás doma vládne jako hlavní herní materiál dřevo. Již dlouhá léta nejsem zastánkyní hraček, které blikají, pípají a dělají dětem jakoukoliv světelnou či zvukovou show. Mými nejoblíbenějšími hračkami jsou právě ty, které dětem dávají prostor k soustředění a klid.

Proto jsem si tak zamilovala Montessori přístup, který toto všechno splňuje, včetně autentických hraček navržených od italské pedagožky a lékařky Marie Montessori. V žádném případě nevnímám tento pedagogický směr jako dogma, ale jako způsob myšlení, který mi je velmi blízký. Především se mi u něj potvrzuje pravidlo, že „méně je více“ a děti to v tomto případě vědí nejlépe.

V batolecím věku si náš syn nejvíce oblíbil Montessori box na vkládání tvarů. Na první pohled nic převratného – dřevěný box, desky s otvory a několik tvarů různých barev: válec, krychle, trojúhelník a žeton. Ale pro batole je to brána do jiného světa.

Fáze „Kam to zmizelo?“ aneb první velká detektivka

Náš Theodor dovede hodiny — dobře, v batolecím čase jsou to desítky minut, což je víc než hodiny u dospělých — trávit tím, že vhazuje žeton do úzkého otvoru. Ten fascinující moment, kdy věc zmizí a pak se zase objeví v šuplíku, je pro dítě ten nejlepší objev.

Z pohledu neurodidaktiky se tu děje něco velkého:

1. Trénink prefrontálního kortexu: Theodor musí naplánovat pohyb, zacílit a odhadnout sílu.
2. Pochopení stálosti objektu: „I když to nevidím, pořád to existuje.“ To je obrovský mentální skok.
3. Flow: Všimli jste si někdy toho hrobového ticha, když dítě vkládá žeton? To je moment, kdy se mozek doslova „přestavuje“. Tato neuroplasticita v praxi je pro mě jako pedagoga fascinující podívaná.

Ne všechny hračky, které se zdají být podobné, jsou stejně funkční. O tom, která hračka (ne)dává batolatům smysl, jsem napsala tady.

Proč ho Theodor bere do ruky sám a opakovaně?

Protože mu dává to, co my dospělí často přehlížíme: pocit kompetence. „Já jsem to tam hodil, já jsem to našel, já to ovládám.“ Žádné falešné pochvaly od hračky — „Dobrá práce!“ — jen čistá radost z dokončené práce.

Hračka roste s dítětem

Co je na této hračce skvělé, je to, že se jednotlivé desky dají vyměnit a hračka tak roste s dítětem i jeho zájmem. Není to zkrátka věc na týden. Náš Theodor začal vkládáním žetonů, čímž jsme trénovali jemný „špetkový úchop“ — ten samý, který bude za pár let potřebovat na držení tužky. Trvalo to 6 měsíců a pořád ho to nepustilo.

Později se rozhodl pro vkládání krychle a válce, kde měl možnost navnímat rozdílnou velikost i hmotnost vkládaných předmětů, aby nevědomky trénoval rozvoj předmatematických dovedností. Theodor se k ní vrací — sám a opakovaně. To je pro mě jako pedagožku i mámu ten nejlepší důkaz, že hračka dává smysl.

Pokud hledáte způsob, jak u vás doma nastolit vzácnou chvíli ticha, kdy se dítě soustředí a vy si můžete v klidu dopít aspoň vlažnou kávu, tenhle box najdete zde.

Máte i vy doma hračku, která u vás „zastavila čas“? Napište mi do komentářů, co vaše děti dokáže pohltit natolik, že zapomenou na zbytek světa. U nás je to momentálně tenhle šuplík a já se s napětím dívám, co nového v něm Theodor zítra objeví.

Tento článek vznikl v rámci milé spolupráce s e-shopem Montessori hračky. Výběr hračky i její hodnocení vychází z mé osobní zkušenosti mámy a odborného pohledu předškolního a speciálního pedagoga.

Vaše Aneta