Dítě se nechce oblékat

Oblékání je nedílnou součástí lidského života. Každý z nás se to učil a jednoho dne i naučil tak, aby to dokázal sám. V dospělosti již neřešíme, jestli jsme se chtěli či nechtěli oblékat, nebo zda jsme rodičům utíkali a tím narušovali jejich neustálou snahu.

Když člověk začne vychovávat vlastní děti, najednou si právě při oblékání dětí zakusí hořkost nejrůznějších situací, které se ne vždy setkávají s přijetím dítěte. Když jsem jako učitelka nastoupila do mateřské školky v Praze, těšila jsem se z každodenních radostí s dětmi. Měla jsem na starost pět dětí.

Byly jim dva roky a byly úžasné. Jen to každodenní oblékání a svlékání v šatně nebyl žádný med. V duchu jsem si říkala: “Už aby jim byly tři a uměly se oblékat samy.” Bláhová to představa. Místo působnosti jsem změnila dřív, než tyto děti věku 3 let dovršily. Po nástupu do jiné mateřské školy na malém městě jsem zjistila, že dovednosti se s věkem nezískávají.

Pracovala jsem ve školce s dvaceti dětmi ve věku od dvou do čtyř let. Teprve tady jsem zjistila, co obnáší snaha obléknout je téměř všechny najednou. Nebyla jsem na ně pochopitelně sama, ale i ve dvou dalo jejich oblékání celkem zabrat.

Když jsem ještě po roce zapínala bundu pětileté Elišce, která moje konání okomentovala slovy: “Já to neumím, za mě to dělá mamka, tak to můžeš dělat taky”, dohnalo mě to k slzám.

Motivace dítě oblékání nenaučí

Měla jsem v plánu si s dětmi popovídat a jednou provždy vzniklou situaci vyřešit u ranního kruhu. Pošetile jsem očekávala, že můj motivační monolog bude dostačující proto, aby se z dětí rázem staly plně soběstačné a stylově se oblékající osoby. Moje očekávání úspěchu ale překazil nezájem dětí a jejich nechuť cokoliv změnit.

V důsledku svého selhání jsem hledala rady a tipy, jak pomoci sobě i dětem, ale neměla jsem s nimi v praxi štěstí. Po několika neúspěšných pokusech jsem zjistila, že některé děti vlastně ani neví, jak se mají oblékat. Dle jejich chování se dalo usoudit, že k tomu nebyly doma vedeny.

Říkala jsem si: “Oni se to naučí, až půjdou do školy, tam budou muset…”, přičemž jsem sama v duchu odsuzovala rodiče, kteří dětem tvrdí: “Počkej, až půjdeš do školky, tam tě naučí”. Ano, jsem si vědoma svého pokrytectví. Školka ani škola přece nezastává rodičovskou funkci a děti by tyto základní dovednosti a návyky měly převzít již od rodičů.

V praxi jsem se potkala i s rodiči, kteří se opravdu snažili své děti naučit se oblékat. “Aneto, poraďte nám něco,” znělo často z jejich úst.

Univerzální rady (ne)fungují

Milí čtenáři, pokud doufáte v univerzální radu či návod, díky kterému se vaše děti budou oblékat samy rychle a s radostí, musím vás zklamat – nic takového neexistuje. Ale po mnoha mých nezdarech přišel zlom a od té doby úspěšně učím rodiče, jak děti oblékat slovy a pochopením. Tenhle princip funguje opravdu skvěle.

V podstatě se jedná o úplnou změnu přístupu a kombinaci: pozorování, komunikace, důvěry, příležitosti a zodpovědnosti. Děti, které se samy oblékají mi nyní přijdou jako samozřejmost. Vždycky mě zarazí situace jako třeba svlékání dětí, když v šatně školky svléká rodič a dítě jen nečinně sedí a pasivně hýbe končetinami v závislosti na pokynech rodiče.

Naprosto chápu, že situace ve školce a doma je zcela odlišná. Dítě vnímá rozdíl mezi rodičem a učitelem a ví, co si může u koho dovolit – kde přidat, a kde naopak ubrat, aby to nestálo moc úsilí. Přece jen, děti umí využívat situací, kdy někdo rád jejich odpovědnost převezme za ně. Většinou to jsou právě sami rodiče.

Oni vlastně dítě obléknout nechtějí, ale stejně to udělají, protože:

Zkrátka dělá všechno proto, aby vás vyprovokovalo a vy jste ho oblékli. Něco vám prozradím, děti tohle nedělají schválně. Nechtějí nám způsobit emocionální bolest, pouze zrcadlí to, jak se chováme my k nim. U oblékání totiž platí: vystresovaný rodič = vystresované dítě.

Jak se cítíte a jak jednáte se svým dítětem, když se ráno neobléká dle vašich představ?

Co se stane? Začnete být nervózní, že nestihnete být včas ve školce, v práci, na schůzce, apod. Nevědomky svůj stres přenesete na dítě a to vám jen zrcadlí vaši negativní emoci zpět svým vzdorem a křikem.

Pokud s dítětem jednáme jako autorita s podřízeným, nebude se chtít pochopitelně oblékat a ani s námi spolupracovat. K takovému přístupu nám na oblékání dítěte nepomohou ani osvědčené rady, tipy a básničky.

Zajeté vzorce chování odložme stranou

Aby se s námi dítě cítilo při oblékání dobře, je potřeba brát ho jako rovnocenného partnera, nic mu nepřikazovat a do ničeho ho netlačit. K tomu je zapotřebí změnit naše zajeté vzorce chování a podívat se na situaci jiným pohledem.

Abych byla s dětmi v oblasti oblékání úspěšná, musela jsem změnit svůj přístup, který zahrnoval pochopení dětských emocí, vzteku, potřeb při oblékání, komunikace, spolupráce a potlačení mojí osoby jako autority. Teprve potom se začaly dít ty správné věci a děti se samy a s radostí činily.

Díky svému odlišnému přemýšlení jsem pochopila, co bylo příčinou toho, že děti se nechtěly oblékat a dělají rodičům naschvály. Nebylo to o funkčních radách, ale o funkčním přístupu a změně, která nastala.

Žádná motivace, ať pozitivní („Obleč se a dostaneš bonbón.“) nebo ta negativní („Jestli se okamžitě neoblékneš, necháme tě tady samotného.“) vaše dítě nenaučí se oblékat. Naučit ho to můžete jen vy sami a to tím, že si k němu v klidu sednete, vše mu vysvětlíte a pomůžete mu pochopit, proč třeba tričko nejde obléknout hned, proč to nebude jednoduché a nepůjde to napoprvé.

Oblečte dítě slovy a pochopením

Buďte tu pro dítě, buďte vlídní a laskaví. Výsledek se brzy dostaví. Pokud budete dítě místo vstřícného přístupu do oblékání tlačit, protože vy jste nervózní z časového presu, dostanete tak dítě do stresové situace, kterou vám vrátí svojí špatnou emocí. Bude vám zrcadlit, jak se k němu chováte a jak s ním jednáte.

Pokud chcete, aby se vaše dítě oblékalo samo, rádo a bez negativních emocí, čeká vás cesta plná poznávání dítěte i sebe sama, nastavení správné komunikace a vhodné zavedení příležitostí a zodpovědnosti. Nemusíte se ale bát, nejste v tom sami. Na tuto cestu k samostatnému dítěti se můžeme vydat společně.

Naskočte do zbrusu nového online kurzu Oblékni své dítě slovy a pochopením. Podívejte se tady.

Nakonec bych s vámi chtěla sdílet radost mojí klientky Michaely Malé: “Ještě jsem dopíjela u stolu čaj, když na mě moje čtyřletá holčička volala: ‚Mamí, pojď se podívat, já už jsem ÚPLNĚ CELÁ oblečená!‘ A fakt – bunda zapnutá až u krku, čepice na hlavě, dokonce i rukavice nasazené.”

Tohle může být i váš příběh…

Mějte se krásně.

Vaše Aneta