Způsob, jak (na)učit i čtyřleté dítě zavazovat tkaničky

Zavazování tkaniček je hlavně u předškoláčků docela ožehavé téma. Svým způsobem je to dovednost, o které se předpokládá, že v 5 letech dítě samo hravě zvládne, ale často tomu bývá přesně naopak. 

Já osobně zavazování tkaniček pokládám za náročnou aktivitu, a proto se jí snažím věnovat víc času, než byste možná čekali. Pojďme se podívat na to, jak i ve čtyřech letech úspěšně vyhrát souboj nad zákeřnými tkaničkami.

Ze života malé Anetky…

Když jsem byla dítě, pamatuji si na den, kdy jsme se školkou poprvé vyjeli na plavání a právě tam započala moje zkušenost s tkaničkami. Je zvláštní, že ze školky jako takové si nepamatuji, jestli mi je zavazovaly paní učitelky, ale na plavání se od nás očekávalo, že si je zavážeme sami. 

A to byl první moment, kdy jsem se cítila naprosto bezmocná. Nevěděla jsem, jak se to dělá, seděla v šatně poslední a snažila se tkaničky smotat do mašličky. Nešlo to, nevěděla jsem jak.

Paní učitelka ke mně přistoupila a s hlubokým nádechem a výdechem mi je zavázala. Hotovo. Zítra to už budu umět sama, myslela jsem si. Jak bláhová jsem byla… 

Po školce jsem přišla domů a hlásila mamce, že se chci naučit zavazovat tkaničky. Bylo vidět, že jsem jí tím požadavkem trochu šokovala. Mamka mi to ukázala, vysvětlila a 5 minut vydržela i sedět u mě, aby se ujistila, že jsem to pochopila správně. Moc jsem se ale neposunula. Bylo to těžké. Těžší, než jsem si dokázala představit. 

Každý den mi to ukazovala ve verandě, když jsem měla obuté obě boty a chystaly jsme se ven. Měla jsem na to vždycky zhruba 5 minut. Když už se konečně zadařilo, vyběhla jsem celá rozzářená ven. Jenže… druhý den, jako kdybych tu dovednost ztratila a byla jsem zase na začátku. Prostě jsem nemohla přijít na to, jak se to dělalo. Byl to takový kolotoč.  

Ze života učitelky…

Vzpomínám si, když jsem učila poprvé ve své učitelské praxi zavazovat tkaničky 5letou holčičku já. Všeho všudy jsem tomu denně věnovala pár minut a celkem asi 3 dny. Terezka se to naučila celkem rychle, a tak jsem to brala jako hotovou věc. Umí to, paráda. 

Nová dovednost se ale musí pořád posilovat a trénovat. Paradoxem bylo, že na místo toho se maminka rozhodla koupit jí boty na suchý zip, aby na ni nemusela dlouho čekat. Sice si to již umí zavázat bez její pomoci, ale ne tak rychle, jak by si představovala. 

V té době jsem to brala jako zradu, že moje úsilí, dá-li se to tak nazvat, je znemožněno něčím takovým, jako je suchý zip. Nechci tu poukazovat na to, že boty na suchý zip jsou něco špatného, to vůbec ne – jen sdílím jiný úhel pohledu. Samozřejmě, že někdy i jako učitelka v domácím vzdělávání ocením, když naše 3 holčičky stojí obuté u dveří za 2 minuty a ne za 10, protože nemusely nic zavazovat 🙂

Úsilí je součástí úspěchu

Teď ale k tomu, o čem je tento článek. V dalších řádcích bych s vámi chtěla sdílet moji osobní zkušenost, aha moment a hlavně něco, co mě naučily děti samotné. Čtyřleté dítě se dokáže naučit zavazovat tkaničky. 

Ke vzdělávání dětí zpravidla využívám Montessori pomůcky. Na začátku týdne malá Sofi vzala do rukou pomůcku, na které se dá trénovat zapínání knoflíků a zavazování tkaniček. Pomůcku mi do školičky vyrobili moji rodiče, abych nemusela kupovat dvě – jednu na práci s knoflíky a druhou na zavazování. Holčičky si vždycky trénovaly jen práci s knoflíky. Tentokrát ale malá Sofie řekla, že by se chtěla naučit zavazovat tkaničky, protože zapínat knoflíky již umí dlouho.

Samozřejmě, že jsem měla radost, ale také starost z možné flustrace a neúspěchu, který nastane v momentě, kdy jí to nepůjde. Je na to ještě malá, říkala jsem si. 

Jednou jsem jí ukázala a vysvětlila, jak se to dělá a nechala jí pracovat. Po očku jsem jí sledovala, a když jsem viděla, že si neví rady, ukázala jsem jí to znovu. 

Všelijak motala tkaničky přes sebe asi 30 minut, ale úspěch se nedostavil. Ona ale nepřestala a rozhodla se, že celou hodinu, kdy mají prostor pro práci s pomůckami nebo na kreslení, využije právě pro trénink této dovednosti. .

Překvapilo mě, že v úterý si pomůcku vzala z police znova, požádala o ukázku a poté necelou hodinu s mojí občasnou prezentací pokračovala v započatém úsilí. 

Tvrdě dřela 3 dny a ten čtvrtý se dostavil konečně výsledek! Slovy: „Anet, já jsem to zvládla!“ uzavřela svojí týdenní práci. Upřímná radost a pocit štěstí v jejích očích se nedaly přehlédnout. Pátý den, když přišla do školky, vzala pomůcku, zavázala tkaničky a vrátila ji zpět do poličky. Přinesla boty a poprosila mě, abych si je obula. Klekla si vedle nich a zavázala mi tkaničky! 

Jsou jí teprve 4 roky, ale každý den mě spolu se svými dvěma kamarádkami učí poznávat nové a nové věci. Učím nejen já je, ale také ony mě. Ano, děti mohou být našimi učiteli. 

A jsme u konce… možná si teď říkáte, že jste se o žádném „zázračném“ způsobu nedočetli, ale opak je pravdou. Tím způsobem je poskytnutí času, trpělivosti s prostoru k učení. Bez toho by to nešlo. Pokud se rozhodněte tento způsob využít právě tehdy, kdy bude vaše dítě této dovednosti otevřené, určitě se setkáte s úspěchem i jiskřičkami štěstí v očích vašeho dítěte.

Sdílení zkušeností

Jak jste se učili zavazovat tkaničky vy a jak dlouho vám to trvalo? Jaká je vaše metoda na zavazování tkaniček a jak ji předáváte dětem?

Pokud vás článek zaujal, budu ráda, když mě budete sledovat na facebookové stránce Cesta k samostatnému dítěti nebo v uzavřené skupině, k níž vede cesta tudy >>

Chtěli byste se dozvědět víc k tématu oblékání dětí? Mrkněte na můj workshop 5+5 tipů, jak dítě zapojit do oblékání.

Nebo můžete rovnou naskočit do 10 denního online kurzu Oblékni své dítě slovy a pochopením. Podívejte se tady.

Děkuji za váš čas, který jste věnovali přečtení tohoto článku a srdečně vás zdravím…

Vaše Aneta

Autorka eBooku Průvodce výchovou zvídavého dítěte od narození do 3 let