Děti v záplavě hraček

Muž: Co bych chtěl každému rodiči říct, ale žádný z nich to nebude chtít slyšet

Toto je článek, který mi zaslal čtenář mého blogu. Jelikož nemá rodinu ani děti, dalo by se snadno říct, že jeho vyjádření nebude na místě. Jako nezaujatý člověk s čerstvou perspektivou ale možná dokáže poskytnout pohled, který jako rodiče nevidíme.

Návštěva u rodiny

Jsem muž, je mi přes třicet let a nemám děti ani vztah. Přesto jsem se dostal k textům a myšlenkám Anety Štěpánkové. Ač jsem je neměl, jak ověřit, v základu dávaly smysl. Na začátek chci zdůraznit, že nemám s výchovou dětí žádné zkušenosti a vím, že svět není černobílý. Proto mé myšlenky berte s rezervou. Jediné, co od čtenáře tohoto textu očekávám je – kriticky a logicky se zamyslet nad tím, co se snažím říct a zeptat se sám sebe: “Může na tom něco být?”

Nedávno jsem vyrazil na víkend ke známým, kteří mají dvě holčičky ve věku 3 a 5 let. Starší z nich budeme říkat Alenka a té mladší Verunka. Přijel jsem za parného dne, a tak jsme šli do bazénu – šel jsem tam s pětiletou Alenkou a měli jsme jasný cíl – plavat, komunikovat mezi sebou, víc se poznat a užít si vodu. Byla to naprostá paráda a skvělý zážitek. Jasně definovaná aktivita během které jsme mohli komunikovat a vytvořit si společné zážitky.

Po koupačce v bazénu jsem vyrazil dovnitř domu, kde na gauči seděla tříletá Verunka. V ruce měla knihu a před sebou puštěnou televizi. Verunka měla ráda zvířátka a hned mi ukázala knihu, kde mačkala knoflíky a ty poté přehrávaly zvířecí zvuky. Jelikož jsem děvčatům dovezl obrázkové knihy se zvířátky, chtěl jsem si jednu z nich s Verunkou projít a mluvit o zvířátkách. Ještě mě moc neznala, takže tam byl nějaký základní faktor studu, ale i tak projevovala zájem o určité segmenty knihy.

Problém byl v tom, že hrající televize každou chvíli odváděla její pozornost. Z televize jde na děti obrovské množství vjemů, ruchů a velké množství různých “vstupů”. Pokud tedy v okolí hraje televize, dítě se nedokáže na nějakou aktivitu pořádně soustředit a místo toho je neustále bombardováno digitálním šumem, který často odvádí jeho pozornost. Nechtěl jsem televizi vypnout, protože jsem byl na návštěvě a ani jsem nevěděl, jak by na to Verunka reagovala.

Základem je komunikace

Dvě holčičky si povídají

Jak prohlásil Jordan Peterson, rodiče mají v prvních 4 letech dítěte jeden základní cíl – naučit své dítě, aby bylo schopno alespoň základně komunikovat s ostatními dětmi a lidmi. V tomto věku začne dítě navštěvovat různé zájmové skupiny nebo školku. Žijeme ve světě, kdy spoléháme na ostatní lidi a komunikace je schopnost, kterou uplatníme v životě naprosto ve všem.

Když dítě přijde do školky očekává se, že si bude schopno najít kamarády, že bude schopno komunikovat s ostatními dětmi a vytvářet si s nimi nové zážitky, zkušenosti a sociální dovednosti. Pokud bude dítě schopné v pohodě komunikovat s ostatními, dá mu to sebevědomí, ale v opačném případě se může dostat do nepříjemných situací, které ho mohou negativně definovat na spoustu let dopředu.

Ve chvíli, kdy jsem si tedy chtěl hrát s tříletou Verunkou, její priorita měla být komunikace. Jsem nový člověk, který se jí chce věnovat a měla by zkusit navázat kontakt a získat z toho zkušenosti. Ano, některé děti se stydí, některé jsou plaché a každé je jiné v touze komunikovat, ale pokud dětem zvedneme sebevědomí a naučíme je sociálním dovednostem, potom pro ně bude komunikace zábava a důležitá priorita. Ač jsem se snažil Verunce věnovat veškerou pozornost, hrající televize stále negativně ovlivňovala naši komunikaci a Verunčinu soustředěnost.

Nedávno jsem četl, že v dnešní době jsme díky televizi a internetu bombardování takovou spoustou informací, že se může stát, že člověk v současnosti během jediného dne dokáže být pod palbou více informací, než jiný člověk žijící v patnáctém století za celý život!

Pro více informací o vlivu digitálních technologií na děti doporučuji toto video o použití technologií u dětí do 5 let.

Svítí to, bliká to, je toho strašně moc

Holčička sedí mezi spoustou hraček

Po tom, co už Verunku televizor přestal bavit, odvedla si mě k sobě do pokojíčku, aby mi ho ukázala. Po příchodu jsem se posadil a čekal, co mi bude prezentovat. Otevřela velký šuplík a začala z něj vyndávat jednu hračku po druhé. Většinou se jednalo o hračky, co vydávají zvuky, blikají, nebo mají zcela nejistý cíl v tom, co by měly dítě naučit. Spousta malých hraček, které měly blikat nebo vydávat zvuky nefungovaly, pravděpodobně kvůli baterii, což vždy vyvolalo u Verunky mírné zklamání: Tohle přece hrálo, když jsem to naposled měla v ruce.

Verunka vyndávala jednu hračku po druhé a každou z nich vyzkoušela, aby viděla, zda se mi hračka bude líbit nebo zda ji zaujme. Zde jsem viděl obrovský problém – paradox volby (z čím většího množství položek vybíráte, tím méně budete se svou volbou spokojeni).

Obě z děvčat měly k dispozici neuvěřitelné množství hraček. Ale když si mě Verunka pozvala k sobě do pokojíčku, neměla žádnou oblíbenou hračku – prostě začala chaoticky vyndávat jednu po druhé a doufala, že se mi nějaká bude líbit.

Organizovaný chaos

Rozházené hračky po pokoji

Úplně ke stejnému problému došlo i s pětiletou Alenkou. Alenka mi také ukázala pokojíček a jako první mi ukázala dvě želvičky v akváriu. Krásné malé želvičky, měla z nich radost a bylo to vidět. Nepřímo mi řekla: “Hele strejdo, tohle jsou moje želvičky, jsou moje zodpovědnost, já se o ně starám.” A ta pýcha byla prostě znát.

Jenže ve chvíli, kdy jsme se želvičkami skončili, přišel na řadu opět šuplík a chaotické vyndávání hraček – snad nalezne něco, co by nás mohlo oba zaujmout. Řekla mi, že hraje na flétnu, ale nepamatuje si, kde ji nechala, takže jsem si ji nemohl poslechnout. S tím, jaký obrovský počet hraček a předmětů má, je pro ni těžké si pamatovat místo, kde naposledy flétnu ponechala. Případně hračku uklidil jeden z rodičů, a Alenka nyní neví kam – to je jeden z důvodů, proč by si měly své hračky uklízet samy děti.

Ano, má od maminky nastavený jasný řád – tenhle šuplík obsahuje plyšové hračky, tento šuplík obsahuje hudební nástroje atd. Jenže přišlo mi, že je to systém, který Alenka asi nechápe, nebo prostě nedodržuje. V hromadě vlastněných předmětů je bohužel chaos.

Po návštěvě pokojíčku obou děvčat jsme za sebou nechaly koberec plný náhodný hraček – jedním slovem bordel.

Technologie jako závislost

Sourozenci hledí před sebe

Pojďme se nejprve podívat na problém televizoru – odebral bych televizory v případě, že je děti mají v pokojíčkách a limitoval čas u televize adekvátně dle věku s volbou optimálního, ideálně vzdělávacího obsahu. Televizor by dítě mělo sledovat nejpozději dvě hodiny před spaním, protože v opačném případě to negativně ovlivňuje kvalitu spánku. Pokud má dítě oblíbenou hudbu, potom pouštějte pouze zvuk, videoklipy nejsou nutností.

Určitě mi řeknete: To přece není možné změnit, nemůžu jim odebrat televizor, table či mobil. Jsou na tom závislé, jen díky tomu mám čas uklízet, jen díky tomu usnou atd. Hledáte ale výmluvy kvůli sobě, nebo kvůli svým dětem?

Stovky let se děti vychovávaly bez pomoci digitálních technologií. Když mi řeknete, že o jejich zábavná videa děti prostě nepřipravíte, myslíte tím na sebe, nebo na své děti? Jde o vaši pohodlnost, nebo chcete pro své dítě do nejlepší?

Ano, realita je taková, že pokud jsou vaše malé děti na technologiích závislé, zažijete po jejich odebrání několik opravdu problematických týdnů. Je to podobné, jako když se dospělí léčí ze závislosti na drogách. Následně ale zjistíte, že se vaše děti začínají zajímat o okolní svět tak, jak je to správně – svými smysly, komunikací s lidmi a svou fantazií.

Redukcí počtu hraček k přehlednému prostředí

Devče před policemi s hračkami

A nyní se podívejme na ty hračky. Co kdyby bylo v obývacím pokoji čtyři až šest polic a na každé by byla jednoduchá hračka, jejíž účelem by bylo budování specifické dovednosti. Jako příklad si uveďme věž z kostek. U holek jsem zaznamenal, že často dochází k žárlivosti s tím, že jedna si vezme hračku a druhá ji chce ihned také používat. Napadlo mě, že by mohly být tyto hračky v obýváku i po dvou, ale myslím, že je důležité svým dětem vysvětlit, že když si jeden ze sourozenců s něčím hraje, toho druhého tím o nic připravuje. Děti by se měly naučit o hračky dělit, případně si hrát s jednou hračkou společně, a to i v případě rozdílného věku.

Obývací pokoj s jednou hrací plochou by mohl být společná oblast. Mohou zde pracovat děvčata spolu na stejné, či různé hračce. Hračky by měly být jednoduché, a měly by mít jasný účel. Například jednobarevná věž z kostek – vylepší motoriku, logiku.

Alenka tedy ráno vstane, přijde do obývacího pokoje a má nyní, co se týče hraček, pouze čtyři možnosti. Musí si dobře rozmyslet, s čím si zkusí hrát. Nevadí, že s hračkou bude mít na začátku problém, o to právě jde – vést děti k tomu, aby pochopily, že život je o tom stanovit si cíle a ty potom plnit, případně překonávat překážky. Všechno nejde hned, a je důležité děti naučit, že když něčemu budou věnovat dostatek času, pak si dokážou většinu požadovaných vědomostí či zručností osvojit. A nesmí se to hned vzdávat.

Když potom přijde Verunka do obývacího pokoje, může se k Alence přidat a hrát si s ní, nebo jí zaujme jiná hračka a může si hrát se svou hračkou. Důležité je, aby spolu během společného hraní komunikovaly a rozvíjely své sociální dovednosti a sourozenecké pouto.

Odměna by měla přicházet za práci

Chlapec staví dřevené kostky

Zcela chápu princip hračky, jako je třeba věž z kostek. Dítě v raném věku má jediný cíl, a to postavit co nejvíce kostek na sebe. V pozdějším věku může mít stejný cíl, ale zároveň zapracovává i faktory, jako je třeba velikost kostek a tedy logiku. Když malá Verunka začne stavět, postaví dvě kostičky na sebe, a trvá ji třeba hodinu, než postaví tři kostičky na sebe – ale ten pokrok jí dá v mozku dávku dopaminu, tedy hormonu štěstí. Za to, že se něco učí a dělá pokroky, jí nervový systém odmění. A takto by to mělo správně fungovat.

Jenže ve chvíli, kdy má dítě velké množství hraček a k tomu puštěnou televizi, vlastně jen celý den chodí bytem a hledá, co by mělo vlastně dělat. Ten počet smyslových vstupů a digitálního šumu, který se jim postaví do cesty, jim odebírá schopnost se plně soustředit na jednu specifickou aktivitu. A tak i často zaměstnávají rodiče, aby se jim věnovali – nemají totiž stanovený jasný cíl.

Děti jsou odměněny dopaminem za to, že koukají na televizi nebo pořad na Youtube – a jejich mozek je tak odmění i v případě, že vůbec nic produktivního nedělají. Spousta pořadů na Youtube je koncipována tak (např. rozbalování kinder vajíček, různých hraček), že jejich opakovací techniky, nebo faktory překvapení vytváří u dětí doslova závislost. Jejich mozek u těchto videí dostává velké dávky dopaminu, a pro děti jsou pak tato videa podobně náchylná, jako tvrdé drogy u dospělých.

Také mohou být děti odměněny dopaminem za triviální aktivity, například za to, že stisknou tlačítko na knížce, které přehraje zvuk zvířete. Jenže, stisknout tlačítko dokáže každé dítě, a odměna je tedy opět nezasloužená.

Jednoduchá cesta vede k problémům v budoucnu

Holčička je frustrovaná z domácího úkolu

Další problém je, že dítě chodí od hračky k hračce. V optimálním případě ho hračka zajímá a hraje si s ní dlouhodobě. V opačném případě ho hračka nezajímá, na čemž není nic špatného, protože každý z nás má jiné záliby.

Třetí možnost ale je, že dítě dostane do ruky hračku, která zkouší budovat zručnost nebo nějakou vlastnost, ale na začátku je pro něj třeba těžká nebo hůře pochopitelná, a je třeba té hračce věnovat čas. Dítě s hromadou hraček potom raději přejde k další hračce, která je jednodušší, čímž zcela eliminuje faktor výzvy. A místo překonávání překážek máme jednoduché řešení – ignoraci. „Nevím co s tebou, půjdu dál – z mého pohledu problém vyřešen“.

Když má ale dítě značně limitovaný výběr hraček, potom hračku vyzkouší znovu i v případě těžší obtížnosti, bude se snažit více soustředit a používat své dovednosti k řešení obtížnější situace. Čím větší výzva a strávený čas a úsilí, tím větší odměna ve formě dopaminu a větší sebevědomí. Samozřejmě je nutné používat hračky pro aktuální věk, a nepředkládat dětem nesplnitelné cíle, což by mohlo mít neblahý vliv na jejich sebevědomí.

Výzva jako směr k úspěchu

Holčička postavila věž z kostek

Vraťme se k věži z kostek. Představme si, že Verunka bude týden stavět. První den postaví tři kostky na sebe, za týden už to bude šest kostek. Ale každý den bude dopaminem odměněna za svou snahu a vytrvalost. Bude se jí zvedat sebevědomí díky tomu, že opakováním a trénováním dokáže vylepšovat dovednost.

Zároveň bude stavět každý den třeba i pár hodin a bude méně obtěžovat rodiče. Bude pohlcená svou jednoduchou aktivitou, kde má naprosto jasný, stanovený cíl, za kterým se snaží jít – postavit věž. Bude si vylepšovat schopnost soustředění.

Když bych přijel k takové Verunce, nemusela by vůbec hledat, co mi má ukázat za hračku – prostě by mi ukázala věž z kostek. Byla by hrdá na to, co vše se naučila, a bylo by to znát. A velice rád bych si postavil věž s ní nebo sledovat, jak s hrdostí staví tu svou.

To je něco, co chci od dítěte vidět. Jeho zájem, vášeň, to že dělá pokrok, to že se učí, to že začíná chápat okolní svět.

Poté, co si Verunka nebo Alenka s hračkou dohraje, umístí jí zpátky do police – vzhledem k pár policím a malému výběru je naprosto jasné, kam hračka patří, a pokud s hračkou tráví delší dobu, bude k ní mít respekt a prostě jí bude chtít sama uklidit na své místo. Rodiče tedy nebudou muset řešit rozházené hračky po zemi.

Jednoduše, cíleně a v malém rozsahu

Děvče se snaží zavávat tkaničku

Vezměme si v potaz situaci, kdy Alenka snaží naučit zavázat tkaničku, ale nejde jí to. Ve svém pokojíku by měla dalších několik polic s hračkami, které jsou určené čistě pro ni a její věk. Učí se, jak si zavázat tkaničku? Potom bych vložil do jedné police botičku jako hračku.

Pro Alenku to nebude lehká situace, protože už se jí aktivita několik dní nedaří. Ale jako rodič je důležité dítě motivovat k tomu, aby aktivitu nevzdávalo, a utvrdit ho v tom, že když to bude zkoušet, úspěch se rozhodně dostaví.

Alenka bude mít botičku ve svém pokojíčku, a může tedy aktivitu, která ji nejde a za kterou se třeba i trochu stydí, dělat v soukromí. Může strávit několik hodin denně zavazováním tkaničky a pak přijde den, kdy se jí to podaří. Umíte si představit, kolik dopaminu jí mozek věnuje, a jak moc jí to zvedne sebevědomí? Dokázala to ona sama, svou neúnavností a trénováním. Bude mít obrovskou radost a bude šťastná, a rodiče budou sdílet ty emoce s ní.

Toto je směr, kterým bych se při výchově svých dětí vydal já. Kupoval bych inteligentní hračky, které jsou jednoduché a vedou děti k samostatnosti, budování dovedností a sebevědomí. Pokud by dítě nějakou hračku úspěšně zdolalo a přestalo by si s ní hrát, pak bych jí prostě v polici vyměnil za jinou – novou výzvu, novou dovednost. Nechal bych děti prozkoumávat svět svými smysly, poskytl jim maximum příležitostí pro poznávání nových lidí a budování komunikačních schopností. A televize, tablety a mobily by byli jen okrajová záležitost, která by do jejich života byla vnesena inteligentně, také pro budování specifických dovedností a znalostí. Protože když se technologie použití chytře a ve správném věku, mohou mít na vaše děti i pozitivní dopady.

A především, sledujte své děti, učte se od nich a věnujte jim svůj čas. Tak, jako to dělám já, když někam přijedu na návštěvu.

Důležité sdělení na závěr

Muž je pomalovaný od děvčat barvami

Protože celý článek zní jako obří kritika, je důležité zmínit i ty dobré věci. Základní problémy, které jsem zaznamenal, se týkaly hraček a televizoru. A ano, občas na děvčata mohla hádat o jednu hračku, ale jinak dokážou spolupracovat, trávit spolu čas a jsou to vzájemně milující sestry.

Může to znít, že jsem viděl jen ty problémy, ale opak je pravdou. Můj čas s děvčaty jsem si náramně užil. Jakmile jsem s nimi strávil více času, více se mi otevřely. Myslím, že pokud se chcete s nějakým dítětem skamarádit, nemusíte dělat nic komplikovaného – prostě mu jen věnujte čas a svou pozornost.

Z toho, co jsem vypozoroval, rodiče děvčata naprosto milují, věnují jim čas a nepochybuji ani na chvíli o tom, že pro ně chtějí jen to nejlepší. A chápu, že se musí být vlastním dětem velice těžké říkat ne, když lze říct ano (např. nákup hračky).

Alenka i Verunka vypadaly jako šťastné a spokojené děti, a pokud je spousta hraček nebo více hodin strávených u televize ten největší problém, potom to jsou stále šťastné děti. Nejdůležitější je, že vyrůstají v rodině plné lásky a podpory, jsou zdravé a šťastné. A věřím tomu, že budování sebevědomí, komunikace atd. se dá zajistit i z jiných zdrojů, než jsou například hračky.

Není mým cílem nikoho poučovat, protože to ani dělat nemohu, nemám to na to právo. Jediný můj cíl je poukázat na věci, které jsem viděl jako osoba z venku, a které rodič třeba ani nedokáže vnímat, protože má zaujatou perspektivu.

Na prvním místě je ale vždy zdraví, a milující rodina. A tu děvčata rozhodně mají.

O autorovi

Autor tohoto článku si přál zůstat v anonymitě z důvodu ochrany soukromí rodiny, o jejíž návštěvě tento článek pojednává. Jeho přání samozřejmě respektuji a děkuji mu za příspěvek v podobě tohoto článku.

Máte také článek či zkušenost, kterou chcete nasdílet s ostatními? Články můžete zasílat na e-mail aneta@anetastepankova.cz. Nejjednodušší cesta ke sdílení vašich příběhů a postřehů je sdílení ve facebooké skupině Cesta k samostatnému dítěti.

Děkuji, že se mnou jdete po cestě a učíte se, jak vychovat samostatné dítě.

Mějte se krásně.

Vaše Aneta 

Aneta Štěpánková profilová fotografie

Našla jsem přirozenou cestu, jak naučit děti samostatnosti a prohloubit tak jejich zkušenosti s okolním světem. Společně jsme objevili i svobodu, kterou v životě tolik potřebujeme. Jemnými krůčky učím milující mámy, jak v sobě objevit laskavou průvodkyni a vychovat tak zvídavé a samostatné dítě. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů