Mám zlobivé dítě – co s tím?

Když jsem po pedagogických studiích nastoupila do praxe, často jsem nepřizpůsobivé a chováním odlišné dítě označovala za zlobivé. Teď bych se takové křivdy na dítěti již nedopustila.

Během svého pětiletého působení v domácím předškolním vzdělávání jsem dětem připomínala svoji myšlenku, že zlobivé dítě neexistuje. A pokud nějakým způsobem “zlobí”, jedná se o nevhodné chování, které může být způsobeno nenaplněnou potřebou (např. získání pozornosti, zapojení se do kolektivu apod.) nebo si dítě s něčím neví rady a potřebuje naši pomoc.

Tomuto výroku jsem věřila a věřím natolik, že ho začaly brát vážně i děti. Často jsme seděli a mluvili o tom, co se ve třídě děje nebo jak se cítíme. Sdílení emocí pro mě bylo a je důležitou součástí práce. Děti to měly rády a vzájemně si nabízely pomoc.

Co se skrývá za zlobením aneb Proč dítě zlobí?

Montessori pedagog a ředitel školy Chip DeLorenzo ve své přednášce na mezinárodní online konferenci Růst společně (r. 2022) uvedl několik klíčových důvodů proč dítě zlobí. Mimo jiné sdílel i názory dalších zahraničních odborníků. Rudolf Dreikurs (čtěte Draikrs) prohlásil, že neposlušné dítě je odrazené neboli “odpojené” dítě.

Alfred Adler (čtěte Edlr) poznamenal, že takové dítě hledá způsob zapojení nevhodným způsobem. Jedná na základě mylné představy, protože si myslí, že ho učitel nebo rodič zapojí, dá mu pozornost a začne se zajímat o jeho pocity. Mylný cíl si vytváří na základě potřeb, které potřebuje naplnit.

Maria Montessori zastávala názor, že vše, co dítě dělá, má nějaký důvod. Naším úkolem je tento důvod najít, pojmenovat ho a nabídnout dítěti pomoc.

Dětská agresivita v předškolním věku

Tato forma chování je běžně označována za zlobení. Dítě, které ubližuje druhým samo uvnitř trpí. A rozhodně ne málo. Takové dítě potřebuje být pochopeno a hledá ve své blízkosti dospělého, který přijme jeho emoce a pomůže mu s nimi. Svým způsobem k nám vysílá: “Všimni si mě a zapoj mě.”

Též se mylně domnívá, že nevhodným chováním dosáhne požadovaného výsledku (pocitu sounáležitosti, pozornosti a důležitosti). Dítě si tímto jednáním nevědomě odřezává blízkost dospělé osoby i ostatních dětí. Myslí si, že když se na někom pomstí, začne si ho dospělý všímat.

O dětské agresivitě během adaptace v mateřské škole jsem si povídala s psycholožkou a terapeutkou Ksieniou Majznerovou Biazrukaja.

Stejné je to s dospělými. Rodič, který bije své dítě, rozhodně není šťastný. Vnitřně trpí a léčí si svoje křivdy i bolesti. O traumatech z dětství jsem si povídala s mámou tří dětí z projektu Děti jsou taky lidi a autorkou stejnojmenné knihy Zdeňkou Šíp Staňkovou.

Tato blogerka také zveřejnila video o tom, jak reagovat na dětskou agresi u batolat, ve kterém říká, abychom na něj rozhodně nekřičeli. „Kdykoliv na něco silně reagujete, bezděčně tím posilujete chování dítěte. Děti potřebují kontakt s námi a cokoliv vyvolá naši reakci, to bude opakovat.“

Dále uvádí, že batole si nezapamatuje, že nesmí bít další lidi ani děti, ale zapamatuje si klidnou reakci s jakou jsme jeho emoci přijali. „Čím víc věnujete pozornost nějakému chování  dítěte, tím víc bude chování opakovat.“ Zdeňka upozorňuje, že můžeme dítě postupně naučit, že každá emoce je v pořádku, ale u chování to neplatí.

Ve videu sdílela pár užitečných tipů, jak na dětskou agresi reagovat:

Zlobivé dítě (ne)existuje…

Někteří rodiče mají pocit, že se dítě zlobivé již narodí. Dítě přichází na svět jako nepopsaný list papíru, na to bychom neměli v rodičovství zapomínat. Naopak bychom měli myslet na to, že my sami jsme jako list papíru hojně popsáni a všechny své strachy, bolesti, křivdy nebo traumata z dětství přenášíme na své děti. Chování dítěte se formuje na základě zkušeností, které získává.

Občas ve své každodenní praxi s dětmi i rodiči slýchám: „No jo, ten je po mně, já byl taky zlobivej.“ Své dítě tak onálepkují dřív, než stačí zjistit a pojmenovat skutečný problém nebo dětskou emoci. Někteří tento výrok používají jako výmluvu, aby nemuseli chování svého dítěte řešit a s nikým rozebírat.

Označení: „Zlobíš!“ je dle mého názoru nadužívané slovo a měli bychom se s jeho používáním krotit, stejně jako s větou: „Ty jsi šikulka.“ I já v minulosti označovala dítě, které mě jen škádlilo nebo lechtalo za zlobivé, protože mě to zrovna rušilo.

Názory českých odborníků

Na konferenci dětské psychologie zaznělo skvělé vysvětlení od Jaroslava Duška o tom, jak bychom dětem měli konkrétně vysvětlovat, co po nich chceme. Pokud je v první místnosti požádáme, aby nekřičely, dětem z toho logicky nevyplyne, že nemají křičet ani v té druhé a nepochopení mezi dítětem a dospělým je na světě. 🙂

Psycholog PhDr. David Čáp, Ph.D. se v článku k tématu: „Diagnóza: Vztek“ vyjádřil ke zlobivým dětem následovně: „Protože často pracuji s dětmi, jsem úplně alergický na větu, že dítě zlobí. Ve skutečnosti jen dítě dělá něco jiného, než co si přejeme. Jenže zvlášť to malé dítě si pod ‚zlobením‘ nepředstaví nic konkrétního. Může to znamenat tisíc a jednu věc. Když ale řekneme ‚já se na Tebe zlobím, když děláš to nebo ono,‘ bude to pro něj daleko srozumitelnější.“

Jak vypadá zlobivé dítě?

Za zlobivé dítě se dá tedy považovat každé dítě, které je svým chováním nepřizpůsobivé a nejedná podle našich nejlepších představ. Zkrátka nás ruší, když potřebujeme chvilku klidu nebo se soustředit na něco důležitého.

Většinu času dětem ukazujeme, že na ně nemáme čas. Vlastně jim občas nevědomky dáváme najevo, že jsou ještě moc malé a nemají v našem dospěláckém světě své místo. Jako rodiče jsme uspěchaní a vystresovaní světem kolem nás.

Naše ratolesti se naopak v přítomném okamžiku snaží naplnit své potřeby a sdílet s námi jejich pohodu a uvolnění. Každodenní stres rodičů vnímají a nasávají ho do sebe jako houby.

Dítě čím dál víc usiluje o pozornost a nám se zdá, že nás neustálým dožadováním se záměrně provokuje k akci. Díky „tlaku“ ze strany dítěte vzniká „protitlak“ a my se nevědomě snažíme bránit tím, že dítě označíme za zlobivé.

Pokud jsme v těchto případech nervózní, vybouchneme nebo na dítě začneme křičet, zeptejme se sami sebe: „Co se mi v životě děje? Proč mě to rozčílilo? Jaké pocity to ve mně vyvolává?“ Jednoduše řečeno, nehledejte problém jen na straně dítěte, ale začněte nejprve u sebe.

Rada na závěr pro rodiče i pedagogy

Výše zmíněný ředitel Montessori školy, Chip DeLorenzo pedagogům (vhodné i pro rodiče) doporučuje zařadit 14denní plán práce. Tento plán představuje směřování veškeré pozornosti na konkrétní (‚zlobivé‘) dítě s cílem maximálního zapojení a výsledkem odeznění nevhodného chování.

Spolu s dalšími světovými experty vystoupil na jaře roku 2022 na Mezinárodní online konferenci Růst společně. Také vy se můžete nyní přidat ke komunitě rodičů, kteří se vzdělávají od špičkových expertů z ČR i zahraničí. Mezi českými odborníky mě na konferenci uvidíte a uslyšíte v pátek 21. 4. 2023 s tématem: „Samostatnost není samozřejmost.“ 

Navazující článek: „Odlišné chování dětí doma, ve školce nebo u prarodičů.“

Pokud vás moje práce zaujala, pojďte mě sledovat a přidejte se do uzavřené FB skupiny Cesta k samostatnému dítěti. Odebírat mě můžete na Youtube, kde pro vás natáčím zajímavá videa o výchově a vzdělávání dětí nebo rozhovory s odborníky.

Pro rodiče, kteří chtějí svoji rodinnou situaci řešit přímo s odborníkem, nabízím konzultace a poradenství.

Mějte se krásně.

Vaše Aneta