„Doma malý ďáblík, ale u babičky andílek. Mezi dětmi na hřišti malý Zátopek, ale ve výtvarném kroužku král šneků. Úklid vlastního pokojíčku provází hromy a blesky, ale ve školce pomáhá s úklidem mrňous vysmátý od ouška k oušku. Vyznat se tak v různých podobách chování dítěte může být občas náročné,“ uvedla redaktorka Bára Klímová v lednovém vydání časopisu Miminko (r. 2023). Svými zkušenostmi a vhledy jsem s radostí přispěla do rozhovoru, který se týkal výše uvedeného tématu.

Častá změna chování je normální

Spousta rodičů řeší, co se s jejich dítětem děje, jakmile se změní prostředí a lidi kolem něj.  Onu zapeklitost jsem v kostce vysvětlila následovně: „Změny v chování jsou u dětí zcela běžné a čelí jim všichni rodiče. Změna prostředí má na dítě určitý vliv, ať negativní nebo pozitivní. Dalším důvodem jsou dospělí, se kterými se dítě v prostředí setkává. S každým zažívá jinou komunikaci, emoce i způsob chování, kterému se snaží nevědomě přizpůsobit. Záleží i na tom, jak se dítě v daném prostředí s osobami cítí.“

„Děti se v blízkosti dospělých chovají tak, jak jim je dovoleno. Přirozeně se tedy projevují různými způsoby a velkou roli zde hrají emoce. Do 6 let se dítě přirozeně přizpůsobí našemu chování i emocím. S rodiči děti nemají žádné emoční zábrany a tak je vztek často na místě.

Pokud by negativní emoce dítě projevovalo třeba jen před babičkou, pravděpodobně není mezi dítětem a rodičem něco v pořádku. Jestliže prarodiče nastavili jasná pravidla a hranice, mohou se těšit z harmonického vztahu se svým vnoučetem.“

Jiné prostředí přináší i jiné chování

Z pohledu učitelky mateřské školy mohu říct, že jsem takových situací, kdy dítě výrazně změnilo své chování, zažila spoustu.

„Děti se ve školce přizpůsobují zaběhlým pravidlům. Učí se fungovat v komunitě dětí a čelit vlastním emocím. V zařízení, ale také u prarodičů se dítě může chovat dvojím způsobem: vzdorovat a zlobit nebo být hodné a poslušné. I pro nás dospělé je naprosto přirozené chovat se v různých situacích a s odlišnými lidmi jinak. Přizpůsobujeme se situacím, ve kterých se nacházíme, a to samé dělají i děti.“

„Když dítě nastoupí do školky, je vystaveno novému prostředí, pravidlům, kamarádům i autoritám. Přirozeně si hledá své místo a snaží se zapadnout, což se někdy neobejde bez problémového chování. Dítě se na sebe snaží upozornit a očekává, že mu dospělí pomohou s něčím, na co samo nestačí nebo v tom nemá dostatečné zkušenosti.

Je to souboj s emocemi, zajetými pravidly z domova a nově nastavenými mantinely ve školce. Dítě může být zmatené a následkem této situace se z něj stává zlobivé nebo poslušné dítě. Co se týče rodičů, někteří informaci o problémovém chování svého potomka vnímají jako útok na jejich výchovu, čímž vzniká ‚problémová situace‘ pro všechny zúčastněné.“

Vyhněte se tzv. „nálepkování“

„Vzpomínám si na situaci, ve které se tříletý klouček s prarodiči jevil jako klidné dítě, ale ve školce byl nezvladatelný. ‚Nesmíš zlobit,‘ byla věta, kterou dědeček říkal vnukovi každé ráno v šatně. Na chlapci bylo zjevné, že se s prarodiči cítí dobře, bezpečně a zná pravidla jejich soužití.

Ve školce ale docházelo k výbuchům vzteku a ubližování ostatním dětem. Jeho změna chování byla odrazem smutku po rodičích a frustraci, která vyplývala z častého cestování mezi dvěma státy a školkami s odlišným jazykem.“

„Nejpřirozeněji se bude dítě chovat v milujícím a respektujícím prostředí s jasnými požadavky a pravidly. Je samozřejmě důležité, aby mu dospělí věnovali svůj čas. Když dítě smysluplně ‚zaměstnají‘, nebude mít potřebu usilovat o jejich pozornost a “zlobit.“

Velkou roli hrají u dítěte emoce

„Změny chování v souvislosti s prostředím jsou normální. Jednou z typických situací, je vyzvedávání dětí ze školky. Dítě si spokojeně hraje s kamarády, ale jakmile zjistí, že je máma na blízku, začne se rozčilovat, vzdorovat a kopat kolem sebe. Pozitivní prožitky odsune na druhou kolej a záměrně dává svým chováním najevo, že se na mámu zlobí. Jeho cílem je, aby se cítila provinile za to, že ho tam nechala.“

„Pokud se chová dítě všude stejně, rozhodně by to pro rodiče měl být varovný signál, že s dítětem nemusí být něco v pořádku. Není přirozené, aby se dítě projevovalo všude stejně, když se setkává a komunikuje s různými lidmi. Nemluvě o neustálých změnách prostředí.“

Co můžete jako rodič(e) udělat?

„Je potřeba dítěti nastavit hranice, ale zároveň poskytnout svobodu v bezpečných situacích. Dítě by mělo mít možnost se samo rozhodovat a přebírat zodpovědnost za své chování. Je dobré mít také na paměti, že bez nervů se to asi nikdy neobejde :-). Buďte k sobě i svým dětem laskaví a otevření. Dejte prostor dětským emocím a komunikujte s nimi náročné i běžné situace.

Dítě potřebuje vědět, že mu rozumíte a jste připraveni mu pomoci s řešením jeho problémů. Pokud vaše dítě při vyzvedávání ze školky vzdoruje, stačí použít větu: ‚Vidím, že jsi rozzlobený, protože…‘ čímž mu dáte najevo, že ho chápete a utišíte tak jeho negativní emoce. Nechte ho prožívat svět po svém, i když to třeba někdy neodpovídá vašim představám.“

Dětská agrese v průběhu adaptace v mateřské škole

Na tohle téma jsem si povídala s psycholožkou a terapeutkou Ksieniou Majznerovou Biazrukajou z projektu Rodičovství hrou, Rodičovství.wtf a Hřejivá deka. Náš rozhovor si můžete poslechnout tady.

Na otázku „Proč děti zlobí?“ vám odpovím ve videu, kde jsem shrnula klíčové myšlenky Chipa De Lorenza. Také jsem pro vás napsala odborný článek, který vychází z mých zkušeností a studií od nejrůznějších expertů.

Potřebujete si udělat jasno v chování právě svého dítěte? Objednejte si konzultaci se mnou.

Pokud vás moje práce zaujala, pojďte mě sledovat a přidejte se do uzavřené FB skupiny Cesta k samostatnému dítěti nebo mě odebírejte na Yotube, kam pro vás s natáčím zajímavá videa o výchově a vzdělávání dětí nebo rozhovory s odborníky.

Mějte se krásně.

Vaše Aneta