Jak se ke mně vrátila duše mého miminka

„Když se děti budou rodit v lásce, svět bude v pořádku.“

Příběh mého prvního těhotenství se začal psát v září roku 2021. Pamatuji si, jak jsem podle metody Ludmily Mojžíšové urputně prováděla jednotlivé cviky a občas při tom i plakala. Měla jsem strach, že ke mně NIKDY nepřijde miminko. Bylo to těžké období plné slz a obav, které nebraly konce.

Když jsem najednou v ruce držela těhotenský test se dvěma čárkami, moje oči se zalily slzami štěstí a radosti. O to víc mě bolelo a poznamenalo, když přišel neočekávaný mimoděložní potrat. „Odešel,“ pomyslela jsem si… „navždy.“ 

Šance nebo znamení?

Byla jsem zdrcená, zklamaná a smutná. Pár týdnů poté jsem se snažila najít vysvětlení, které by mi trochu ulevilo od psychické bolesti. V mojí mysli se objevila následující odpověď: „Vesmír mi dal znamení, že moje tělo může (!) a dokáže otěhotnět. Na samotné miminko a jeho život ještě nenastal správný čas. Všechno je v naprostém pořádku.“

Co ale v pořádku nebylo byl náš vztah s partnerem. Cítila jsem, že z něj musím odejít. Brzy na to do mého života vstoupila vážná nemoc. Syndrom propustného střeva mě doslova odříznul od běžného života. Skoro jsem umřela. Začala jsem tuto skutečnost vnímat jako novou šanci, ne prohru. Co se stalo potom? Neskutečně mě to posílilo a já našla nový směr i cestu, kterou se mám ve svém životě vydat.

Začala jsem od znova – s jídlem, s traumaty z dětství, s analýzou svých současných i předchozích toxických vztahů, s přístupem k vlastnímu zdraví, s vnímáním emocí a hlavně se sebeláskou.

Přijetí a pochopení

Docela náhodou se mi do rukou dostala kniha od české spisovatelky Zdeňky Jordánové – TVOJE DÍTĚ jako šance pro tebe. Upoutala mě na první pohled. Vnitřně jsem ale cítila jakýsi rozpor, který mi bránil v jejím přečtení. Název ve mně evokoval, že je určena maminkám. Po krátkém rozmýšlení jsem ji otevřela a začetla se do prvních stránek.

Malá publikace s růžovým přebalem mi rázem pomohla pochopit, proč moje děťátko nepřišlo na svět. V době, kdy se psal příběh mého potratu a ztráty ještě nenarozeného miminka, jsem nebyla sama v sobě ukotvená. Nevnímala jsem svoji sílu, tělo ani zdroje své energie.

Láskou naplněný čas

„Někdy se vyplatí si počkat.“ – Tahle věta mi zaznívala v hlavě celé dva roky, kdy jsem hledala cestu k sobě samé, k uzdravení svého těla i mysli. Chvíli potom, co jsem si uspořádala myšlenky i život, vstoupil mi do života muž jménem David.

Pokládala jsem za důležité mu říct, co jsem prožila a jak můj život ovlivňuje tzv. „funkční neplodnost“. Bylo to snad poprvé, co jsem ucítila upřímné pochopení i podporu.

Po mnoha měsících, které předcházely našemu seznámení, jsem opět zatoužila po miminku. Oba jsme věděli, že po našem vědomém rozhodnutí stát se rodiči, to nepřijde hned.

Během několika dalších týdnů do mého těla a našeho společného života sestoupila duše miminka. Zaskočeni a šťastni, jsme přijali roli nastávajících rodičů.

Když se mi v sedmém měsíci těhotenství dostala do rukou kniha Waltera Makichena – Duše miminek, pochopila jsem, jak spolu souvisí minulý i současný příběh mého těhotenství.

Vědomý návrat

Při prvním i druhém početí šlo o totožnou duši děťátka. Ano, před dvěma lety to byl on. Syn, kterého teď nosím pod svým srdcem. Tehdy si mě vybral jako mámu. Byla to jeho vědomá volba, kterou se záhy rozhodl vzít zpět. Neodmítl mě jako mámu, pouze se na chvíli vrátil na tiché a důvěrně známé místo, aby tam počkal.

Věřím, že si pomyslel: „Budu s ní, až do doby, než nadejde náš čas. Jakmile bude připravena, vrátím se.“

Po karmickém setkání s mým současným partnerem, učinila duše mého miminka rozhodnutí k návratu. Počkal, až mu jako jeho budoucí rodiče vytvoříme prostředí naplněné láskou, přijetím a trpělivostí, aby mohl zahájit svůj nový život.

Autor výše uvedené knihy tvrdí, že postup, kdy duše miminek tráví se svými budoucími rodiči určitý čas před početím, je docela častý. Samotné početí pak závisí na tom, nakolik kompatibilní je dohoda mezi třemi zúčastněnými stranami, tj. mámou, tátou a duší děťátka.

Komunikace s miminkem

Jakmile jsem ve svém těhotenském bříšku ucítila první pohyby (cca okolo 5. měsíce), navázala jsem s naším ještě nenarozeným synem vnitřní dialogy. Začala jsem ho vnímat na rovině fyzické i psychické a své jednání jsem přizpůsobila jeho každodenní přítomnosti.

Nejenže jsem ho brala všude s sebou (pochopitelně :-)), ale také jsem s ním sdílela, jak se cítím, co prožívám nebo z čeho mám strach. Theodor se stal plnohodnotnou součástí našeho partnerského i rodinného života.

Láskyplná cesta

Hýčkáme si ho, protože si to zaslouží. Milujeme ho, protože je náš. Jsme připraveni ho přivést na svět laskavým porodem, propojit se s ním skrze bonding a poskytnout mu samovolné přisátí ihned po tom, co ho tady přivítáme.

Theodore M., těšíme se na Tebe…

Tvoje máma & táta